Job 19 Cross References - BKR

¹ Tedy odpověděv Job, řekl: ² Dokudž trápiti budete duši mou, a dotírati na mne řečmi svými? ³ Již na desetkrát zhaněli jste mne, aniž se stydíte, že se zatvrzujete proti mně. ⁴ Ale nechť jest tak, že jsem zbloudil, při mně zůstane blud můj. ⁵ Jestliže se pak vždy proti mně siliti chcete, a obviňujíc mne, za pomoc sobě bráti proti mně potupu mou: ⁶ Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne. ⁷ Nebo aj, volám-li pro nátisk, nemám vyslyšení; křičím-li, není rozsouzení. ⁸ Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel. ⁹ Slávu mou se mne strhl, a sňal korunu s hlavy mé. ¹⁰ Zpodvracel mne všudy vůkol, abych zahynul, a vyvrátil jako strom naději mou. ¹¹ Nadto zažžel proti mně prchlivost svou, a přičtl mne mezi nepřátely své. ¹² Pročež přitáhše houfové jeho, učinili sobě ke mně cestu, a vojensky se položili okolo stanu mého. ¹³ Bratří mé ode mne vzdálil, a známí moji všelijak se mne cizí. ¹⁴ Opustili mne příbuzní moji, a známí moji zapomenuli se na mne. ¹⁵ Podruhové domu mého a děvky mé za cizího mne mají, cizozemec jsem před očima jejich. ¹⁶ Na služebníka svého volám, ale neozývá se, i když ho ústy svými pěkně prosím. ¹⁷ Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého. ¹⁸ Nadto i ti nejšpatnější pohrdají mnou; i když povstanu, utrhají mi. ¹⁹ V ošklivost mne sobě vzali všickni rádcové moji, a ti, kteréž miluji, obrátili se proti mně. ²⁰ K kůži mé jako k masu mému přilnuly kosti mé, kůže při zubích mých toliko v cele zůstala. ²¹ Slitujte se nade mnou, slitujte se nade mnou, vy přátelé moji; nebo ruka Boží se mne dotkla. ²² Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti? ²³ Ó kdyby nyní sepsány byly řeči mé, ó kdyby v knihu vepsány byly, ²⁴ Anobrž rafijí železnou a olovem na věčnost na skále aby vyryty byly. ²⁵ Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. ²⁶ A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. ²⁷ Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé. ²⁸ Ješto byste říci měli: I pročež ho trápíme? poněvadž základ dobré pře při mně se nalézá. ²⁹ Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.

¹⁶ Když tedy trápila jej slovy svými každého dne, a obtěžovala jej, umdlena jest duše jeho, jako by již měl umříti.

² Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?

² Dokudž neučiníte konce řečem? Pomyslte na to, a potom mluviti budeme.

² Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,

² Hospodine, netresci mne v hněvě svém, ani v prchlivosti své kárej mne. ³ Smiluj se nade mnou, Hospodine, neboť jsem zemdlený; uzdrav mne, Hospodine, nebo ztrnuly kosti mé.

¹ Přednímu zpěváku, žalm Davidův.

¹⁰ Dím k Bohu silnému, skále své: Pročež jsi zapomenul se nade mnou? Proč pro ssoužení od nepřítele v smutku mám choditi?

²¹ Vztáhl ruce své na ty, kteříž s ním pokoj měli, a zrušil smlouvu svou.

⁷ Navracejí se k večerou, štěkají jako psi, a běhají okolo města.

³ Skrej mne před úklady zlostníků, před zbouřením těch, kteříž páší nepravost,

¹⁸ Někdo vynáší řeči podobné meči probodujícímu, ale jazyk moudrých jest lékařství.

²¹ Smrt i život jest v moci jazyka, a ten, kdož jej miluje, bude jísti ovoce jeho.

⁶ A jestiť jazyk jako oheň a svět nepravosti. Takť jest, pravím, postaven jazyk mezi údy našimi, nanečišťující celé tělo, a rozpalující kolo narození našeho, jsa rozněcován od ohně pekelného. ⁷ Všeliké zajisté přirození i zvěři, i ptactva, i hadů, i mořských potvor bývá zkroceno, a jest okroceno od lidí; ⁸ Ale jazyka žádný z lidí zkrotiti nemůže; tak jest nezkrotitelné zlé, pln jsa jedu smrtelného.

⁷ A spravedlivého Lota, ztrápeného těch nešlechetníků chlipným obcováním, vytrhl. ⁸ Ten zajisté spravedlivý, bydliv mezi nimi, den ode dne hleděním i slyšením spravedlivou duši nešlechetnými jejich skutky trápil.

¹⁰ I volali hlasem velikým, řkouce: Až dokud, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nemstíš krve naší nad těmi, kteříž přebývají na zemi?

⁷ Ale otec váš oklamal mne, a na desetkráte změnil mzdu mou; však nedopustil mu Bůh, aby mi zle učinil.

⁷ A uzřev Jozef bratří své, poznal je; a ukázal se k nim jako cizí, a tvrdě mluvil k nim,řka jim: Odkud jste přišli? I odpověděli: Z země Kananejské, abychom nakoupili potrav.

²⁶ A když polámi vám hůl chleba, tedy deset žen péci bude chléb váš v peci jedné, a zase chléb váš odvažovati vám budou. Budete pak jísti, a nenasytíte se.

²² Že všickni ti, kteříž viděli slávu mou a znamení má, kteráž jsem činil v Egyptě a na poušti této, a kteříž pokoušeli mne již desetkrát, aniž uposlechli hlasu mého,

¹² Když pak přišli Židé, kteříž s nimi bydlili, a pravili nám na desetkrát: Mějte pozor na všecka místa, kudyž se chodí k nám:

⁶ Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým? ⁷ Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou? ⁸ Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali. ⁹ Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají. ¹⁰ Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají. ¹¹ Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

³ Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka: ⁴ Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.

⁴ Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich. ⁵ Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, ⁶ A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

³ Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

¹⁴ Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

⁴ Anobrž vyprazdňuješ i bázeň Boží, a modliteb k Bohu činiti se zbraňuješ. ⁵ Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých. ⁶ Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

¹¹ Zdali malá jsou tobě potěšování Boha silného, čili něco je zastěňuje tobě? ¹² Tak-liž tě jalo srdce tvé, a tak-liž blíkají oči tvé,

⁴ Ó ty, jenž hubíš život svůj zůřením svým, zdaliž pro tebe opuštěna bude země, a odsedne skála z místa svého? ⁵ Anobrž světlo bezbožných uhašeno bude, aniž se blyštěti bude jiskra ohně jejich. ⁶ Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne. ⁷ Ssouženi budou krokové síly jeho, a porazí jej rada jeho. ⁸ Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí. ⁹ Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník. ¹⁰ Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce. ¹¹ Odevšad hrůzy jej děsiti budou a dotírati na nohy jeho. ¹² Hladovitá bude síla jeho, a bída pohotově při boku jeho. ¹³ Zžíře žily kůže jeho, zžíře oudy jeho kníže smrti. ¹⁴ Uchváceno bude z stánku jeho doufání jeho, a to jej přivede k králi strachů. ¹⁵ V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou. ¹⁶ Od zpodku kořenové jeho uschnou, a svrchu osekány budou ratolesti jeho. ¹⁷ Památka jeho zahyne z země, aniž jméno jeho slýcháno bude na ulicích. ¹⁸ Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej. ¹⁹ Nepozůstaví ani syna ani vnuka v lidu svém, ani jakého ostatku v příbytcích svých. ²⁰ Nade dnem jeho zděsí se potomci, a přítomní strachem podjati budou. ²¹ Takovýť jest zajisté způsob nešlechetného, a takový cíl toho, kterýž nezná Boha silného.

¹⁷ Dýchání mého štítí se manželka má, ačkoli pokorně jí prosím, pro dítky života mého.

⁸ Neboť pro tebe snáším pohanění, a stud přikryl tvář mou.

²⁰ A ve všelikém slovu moudrosti a rozumnosti, na kteréž se jich doptával král, nalezl je desetkrát zběhlejší nade všecky mudrce a hvězdáře, kteříž byli ve všem království jeho.

¹⁷ I mluvil David Hospodinu, když uzřel anděla, an bije lid, a řekl: Aj, já jsem zhřešil, a já jsem neprávě učinil, ale tito, jsouce jako ovce, co učinili? Nechť jest, prosím, ruka tvá proti mně a proti domu otce mého.

³ Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil. ⁴ Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma. ⁵ Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě, ⁶ Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

¹² Budeš-li moudrý, sobě moudrý budeš; pakli posměvač, sám vytrpíš.

⁴ Aj, všecky duše mé jsou, jakož duše otcova, tak i duše synova mé jsou. Duše, kteráž hřeší, ta umře.

¹⁰ Všickni my zajisté ukázati se musíme před soudnou stolicí Kristovou, aby přijal jeden každý odplatu za to, což skrze tělo působil, podle toho, jakž práce čí byla, buďto v dobrém, nebo ve zlém.

⁵ Neb jeden každý své břímě ponese.

⁶ Přesto kormoutila ji také velmi protivnice její, toliko aby ji popouzela, proto že Hospodin zavřel byl život její.

³ I řekli mi: Ostatkové ti, kteříž pozůstali z zajetí tam v té krajině, jsou u velikém nátisku a v pohanění, nadto i zed Jeruzalémská rozbořena jest, a brány jeho ohněm zkaženy.

²⁶ Ale ať se zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou oblečeni ti, kteříž se zpínají proti mně.

¹⁶ Nebo na tě, Hospodine, očekávám, ty za mne odpovíš, Pane Bože můj.

¹¹ Ale ty, Hospodine, smiluj se nade mnou, a pozdvihni mne, a odplatím jim;

¹² Těžkosti jsou u prostřed něho, aniž vychází chytrost a lest z ulic jeho.

¹ I chopí se sedm žen muže jednoho v ten den, a řeknou: Chléb svůj jísti budeme, a rouchem svým se odívati, toliko ať po tobě se jmenujeme; odejmi pohanění naše.

⁸ Neraduj se ze mne, nepřítelkyně má. Upadla-liť jsem, povstanu; sedím-liť v temnostech, svítí mi Hospodin.

¹⁰ To jim pro pýchu jejich, že zhaněli a zpínali se nad lid Hospodina zástupů.

⁷ Zachová Hospodin i stánky Judské prvé, aby se nevelebila ozdoba domu Davidova a ozdoba, přebývajících v Jeruzalémě nad Judu.

²⁵ Že tak mi učinil Pán ve dnech, v nichžto vzezřel, aby odjal mé pohanění mezi lidmi.

² I odpověděv Ježíš, řekl jim: Co mníte, že jsou ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všickni jiní Galilejští, že takové věci trpěli? ³ Nikoli, pravímť vám. Ale nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. ⁴ Anebo oněch osmnácte, na kteréžto upadla věže v Siloe, a zbila je, zdali se domníváte, že by oni vinni byli nad všecky lidi přebývající v Jeruzalémě?

² I otázali se učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo jest zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil?

³⁴ Odpověděli a řekli jemu: Ty jsi všecken se v hříších narodil, a ty náš učíš? I vyhnali jej ven.

²⁰ Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?

¹¹ Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne. ¹² Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl. ¹³ Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou. ¹⁴ Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

⁸ Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí. ⁹ Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník. ¹⁰ Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.

⁹ A protož chválíme tě Boha na každý den, a jméno tvé ustavičně oslavujeme. Sélah. ¹⁰ Ale nyní jsi nás zahnal i zahanbil, a nevycházíš s vojsky našimi. ¹¹ Obrátil jsi nás nazpět, a ti, kteříž nás nenávidí, rozchvátali mezi sebou jmění naše. ¹² Oddal jsi nás, jako ovce k snědení, i mezi pohany rozptýlil jsi nás. ¹³ Prodal jsi lid svůj bez peněz, a nenadsadils mzdy jejich. ¹⁴ Vydal jsi nás k utrhání sousedům našim, ku posměchu a ku potupě těm, kteříž jsou vůkol nás.

¹⁰ Nebo jsi nás zpruboval, ó Bože, přečistil jsi nás, tak jako přečištěno bývá stříbro. ¹¹ Uvedl jsi nás byl do leči, krutě jsi bedra naše ssoužil, ¹² Vsadils člověka na hlavu naši, vešli jsme byli do ohně i do vody, a však jsi nás vyvedl do rozvlažení.

¹² Nic-liž vám do toho, ó všickni, kteříž tudyto jdete? Pohleďte a vizte, jest-li bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna, jak mne zámutkem naplnil Hospodin v den prchlivosti hněvu svého. ¹³ Seslal s výsosti oheň do kostí mých, kterýž opanoval je; roztáhl sít nohám mým, obrátil mne zpět, obrátil mne v pustinu, celý den neduživá jsem.

¹³ Nebo roztáhnu sít svou na něj, a polapen bude do vrše mé, a zavedu jej do Babylona, země Kaldejské, kteréž neuzří, a tam umře.

³ Takto praví Panovník Hospodin: Rozestruť na tě síť svou skrze shromáždění národů mnohých, kteříž tě vytáhnou nevodem mým.

¹² Když odejdou, roztáhnu na ně sítku svou, a jako ptactvo nebeské přitrhnu je; kárati je budu tak, jakž slýcháno bylo o tom v shromáždění jejich.

²⁴ Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

³² Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

³ Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

¹⁵ Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své, ¹⁶ Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš. ¹⁷ Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

¹⁵ By mne i zabil, což bych v něho nedoufal? A však cesty své před oblíčej jeho předložím. ¹⁶ Onť sám jest spasení mé; nebo před oblíčej jeho pokrytec nepřijde. ¹⁷ Poslouchejte pilně řeči mé, a zprávu mou pusťte v uši své. ¹⁸ Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv. ¹⁹ Kdo jest, ješto by mi odpíral, tak abych nyní umlknouti a umříti musil? ²⁰ Toliko té dvoji věci, ó Bože, nečiň mi, a tehdy před tváří tvou nebudu se skrývati: ²¹ Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí. ²² Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi. ²³ Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

¹⁷ Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest. ¹⁸ Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé. ¹⁹ Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

²¹ Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

²⁷ Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

³ Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho. ⁴ Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody. ⁵ Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl. ⁶ Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. ⁷ Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.

²⁰ Volám k tobě, ó Bože, a neslyšíš mne; postavuji se, ale nehledíš na mne.

³⁵ Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. ³⁶ Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny.

⁵ Nebo řekl Job: Spravedliv jsem, a Bůh silný zavrhl při mou.

⁸ Skrej je v prachu spolu, tvář jejich zavěž v skrytě.

² Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého.

⁸ Nebo jakž jsem začal mluviti, úpím, pro ukrutenství a zhoubu křičím; slovo zajisté Hospodinovo jest mi ku potupě a ku posměchu každého dne.

⁸ A jakžkoli volám a křičím, zacpává uši před mou modlitbou.

² Až dokud, ó Hospodine, křičeti budu, a nevyslyšíš? Volati budu k tobě pro nátisk, a nespomůžeš? ³ Proč dopouštíš, abych hleděti musil na nepravost, a na bezpráví se dívati, též na zhoubu a na nátisk proti mně? A vždy jest, kdož svár a různici vzbuzuje.

⁷ Tedy volali k Hospodinu, kterýž postavil mrákotu mezi vámi a Egyptskými, a uvedl na ně moře, i zatopilo je; anobrž viděly oči vaše i to, co jsem učinil při Egyptu, a bydlili jste na poušti za dlouhý čas.

²³ Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

²⁶ Když jsem dobrého čekal, přišlo mi zlé; nadál jsem se světla, ale přišla mrákota.

⁸ Dolehla na mne prchlivost tvá, a vším vlnobitím svým přikvačil jsi mne. Sélah.

¹⁹ Cesta pak bezbožných jako mrákota; nevědí, na čem se ustrčiti mohou.

¹⁰ Kdo jest mezi vámi, ješto se bojí Hospodina, poslouchej hlasu služebníka jeho. Kdo jest, ješto chodí v temnostech, a nemá žádného světla, doufej ve jméno Hospodinovo, a zpolehni na Boha svého.

¹⁶ Dejte Hospodinu Bohu svému čest, dřív než by tmu uvedl, a dříve nežli by se zurážely nohy vaše o hory tmavé. I čekali byste světla, ale obrátil by je v stín smrti, proměnil by je v mrákotu.

¹² Pročež budou míti cestu svou podobnou plzkosti v mrákotě, na níž postrčeni budou a padnou, když uvedu na ně bídu v čas navštívení jejich, dí Hospodin.

⁷ Ohradil mne, abych nevyšel; obtížil ocelivý řetěz můj.

⁹ Ohradil cesty mé tesaným kamenem, a stezky mé zmátl.

⁶ A protož aj, já opletu cestu její trním, a ohradím hradbou, aby stezek svých nalezti nemohla.

¹² Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.

¹⁷ On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

⁷ Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. ⁸ Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. ⁹ Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. ¹⁰ Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. ¹¹ Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, ¹² Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. ¹³ Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. ¹⁴ V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

²⁰ Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se. ²¹ Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

¹ Nyní pak posmívají se mi mladší mne, jejichž bych otců nechtěl byl postaviti se psy stáda svého.

¹⁶ Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah. ¹⁷ Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.

³⁹ Ale ty jsi jej zavrhl a potupil, rozhněvals se na pomazaného svého.

⁴⁴ Ztupils i ostří meče jeho, aniž jsi dal jemu, aby ostáti mohl v boji.

⁶ Vy pak kněží Hospodinovi nazváni budete, služebníci Boha našeho slouti budete, zboží pohanů užívati budete, a v slávě jejich zvýšeni budete.

¹⁶ Spadla koruna s hlavy naší; běda nám již, že jsme hřešili.

¹¹ Efraim jako pták zaletí, i sláva jejich od narození a od života, nýbrž od početí.

¹³ Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. ¹⁴ I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich, ¹⁵ Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. ¹⁶ A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě. ¹⁷ A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. ¹⁸ A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného. ¹⁹ A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.

⁷ Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,

¹¹ Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

⁶ Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.

¹³ Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne. ¹⁴ Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka. ¹⁵ Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží. ¹⁶ Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají. ¹⁷ Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se. ¹⁸ A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:

¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

¹¹ Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

¹⁵ Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

²⁰ Zapomíná se na něj život matky, sladne červům, nebývá více připomínán, a tak polámána bývá nepravost jako strom.

³⁵ Viděl jsem bezbožníka hrozné síly, an se rozložil jako zelený samorostlý strom. ³⁶ Ale tudíž pominul, a aj nebylo ho; nebo hledal jsem ho, a není nalezen.

¹³ Zdaliž v známost přichází ve tmách div tvůj, a spravedlnost tvá v zemi zapomenutí? ¹⁴ Já pak, Hospodine, k tobě volám, a každého jitra předchází tě modlitba má. ¹⁵ Pročež, ó Hospodine, zamítáš mne, a tvář svou skrýváš přede mnou? ¹⁶ Ztrápený jsem, jako hned maje umříti od násilí; snáším hrůzy tvé, a děsím se. ¹⁷ Hněv tvůj přísný na mne se obořil, a hrůzy tvé krutě sevřely mne. ¹⁸ Obkličují mne jako voda, na každý den obstupují mne hromadně. [ (Psalms 88:19) Vzdálil jsi ode mne přítele a tovaryše, a známým svým jsem ve tmě. ]

¹¹ Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.

⁵ Učiněn jest Pán podobný nepříteli, sehltil Izraele, sehltil všecky paláce jeho, zkazil ohrady jeho, a rozmnožil v lidu Judském zámutek a žalost. ⁶ Mocí zajisté odtrhl jako od zahrady plot svůj, zkazil stánek svůj, v zapomenutí uvedl Hospodin na Sionu slavnost a sobotu, a v prchlivosti hněvu svého zavrhl krále i kněze.

⁸ Myť se všech stran úzkost máme, ale nebýváme cele potlačeni; v divných jsme nesnadnostech, ale nebýváme v tom pohlceni; ⁹ Protivenství trpíme, ale nebýváme opuštěni; býváme opovrženi, ale nehyneme.

²² Nebo oheň zápalen jest v prchlivosti mé, a hořeti bude až do nejhlubšího pekla, a sžíře zemi i úrody její, a zapálí základy hor.

²⁴ Proč tvář svou skrýváš, a pokládáš mne sobě za nepřítele?

⁹ Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

¹⁰ Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele,

⁴⁶ Ukrátil jsi dnů mladosti jeho, a hanbous jej přiodíl. Sélah.

⁷ Ale my hyneme od hněvu tvého, a prochlivostí tvou jsme zděšeni.

⁵ Učiněn jest Pán podobný nepříteli, sehltil Izraele, sehltil všecky paláce jeho, zkazil ohrady jeho, a rozmnožil v lidu Judském zámutek a žalost.

¹¹ Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

¹³ Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

¹² Po pravici mládež povstává, nohy mi podrážejí, tak že šlapáním protřeli ke mně stezky nešlechetnosti své.

⁵ Běda Assurovi, metle hněvu mého, ačkoli hůl rozhněvání mého jest v rukou jeho, ⁶ A na národ ošemetný pošli jej, a o lidu hněvu mého přikáži jemu, aby směle bral kořisti, a loupil bez milosti, a položil jej v pošlapání jako bláto na ulicích.

²³ Ale dám jej do ruky těch, jenž tě ssužují, kteříž říkali duši tvé: Sehni se, ať přes tě přejdeme, jimž jsi podkládala jako zemi hřbet svůj, a jako ulici přecházejícím.

²¹ Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se. ²² Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne? ²³ Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

⁷ Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

¹¹ Žalostí zajisté zhynulo zdraví mé, a léta má od úpění, zemdlena bídou mou síla má, a kosti mé vyprahly.

¹¹ Srdce mé zmítá se, opustila mne síla má, i to světlo očí mých není se mnou.

²⁰ Ty znáš pohanění mé, a zahanbení mé, i potupu mou, před tebouť jsou všickni nepřátelé moji.

¹⁸ Obkličují mne jako voda, na každý den obstupují mne hromadně. [ (Psalms 88:19) Vzdálil jsi ode mne přítele a tovaryše, a známým svým jsem ve tmě. ]

⁵⁶ Ale toto se všecko stalo, aby se naplnila Písma prorocká. Tedy učedlníci všickni opustivše ho, utekli.

¹⁶ Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všickni mne opustili. Nebudiž jim to počítáno za hřích.

²³ Rada pak Achitofelova, kterouž dával toho času, byla, jako by se kdo doptával na řeč Boží. Taková byla každá rada Achitofelova, jakož u Davida tak u Absolona.

¹² Těžkosti jsou u prostřed něho, aniž vychází chytrost a lest z ulic jeho. ¹³ Nebo ne nějaký nepřítel útržky mi činil, sic jinak snesl bych to; ani ten, kdož mne nenávidí, pozdvihl se proti mně, nebo skryl bych se před ním: ¹⁴ Ale ty, člověče mně rovný, vůdce můj a domácí můj;

²⁴ Ten, kdož má přátely, má se míti přátelsky, poněvadž přítel bývá vlastnější než bratr.

¹⁰ Ačkoli slýchám utrhání mnohých, i Magor missabiba, říkajících: Povězte něco na něj, a oznámíme to králi. Všickni, kteříž by měli býti přátelé moji, číhají na poklesnutí mé, říkajíce: Snad někde podveden bude, a zmocníme se ho, a pomstíme se nad ním.

⁵ Nedověřujte se příteli, nedoufejte v vůdce; před tou, jenž leží v lůnu tvém, ostříhej dveří úst svých. ⁶ Nebo syn v lehkost uvodí otce, dcera povstává proti mateři své, nevěsta proti svegruši své, a nepřátelé jednoho každého jsou vlastní jeho.

²¹ Vydáť pak bratr bratra na smrt, i otec syna, a povstanouť dítky proti rodičům, a zmordují je.

¹⁸ Ne o všechť vás pravím. Já vím, které jsem vyvolil, ale musí to býti, aby se naplnilo písmo: Ten, jenž jí chléb se mnou, pozdvihl proti mně paty své.

³¹ Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti? ³² Nebo vně nenocoval host, dvéře své pocestnému otvíral jsem.

³ Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme již příliš potupou nasyceni.

¹⁵ Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě. ¹⁶ A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě. ¹⁷ A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.

¹⁹ A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.

⁹ I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři. ¹⁰ Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.

¹ Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

²³ Potom šel odtud do Bethel. A když šel cestou, pacholata malá vyšedše z města, posmívali se jemu, říkajíce: Jdi lysý, jdi lysý!

⁵ I bude ssužovati v lidu jeden druhého, a bližní bližního svého; zpurně se postaví dítě proti starci, a chaterný proti vzácnému.

¹⁴ Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil? ¹⁵ Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

⁹ Pomsta pro nešlechetnost přichytila se ho, a kdyžtě se složil nepovstaneť zase.

²⁰ Vyslyšíť Bůh silný, a je ssouží, (neboť sedí od věčnosti, Sélah), proto že nenapravují, aniž se bojí Boha.

⁴ Protivili mi se za mé milování, ješto jsem se za ně modlíval. ⁵ Odplacují se mi zlým za dobré, a nenávistí za milování mé.

⁴⁸ Ježíš pak řekl jemu: Jidáši, políbením Syna člověka zrazuješ?

⁴ A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého. ⁵ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě. ⁶ Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.

⁵ Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.

³⁰ Kůže má zčernala na mně, a kosti mé vyprahly od horkosti.

¹⁹ Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou nemocí, ²⁰ Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější. ²¹ Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, jichž prvé nebylo vídati. ²² A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran.

¹⁴ Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí. ¹⁵ Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých. ¹⁶ Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne. ¹⁷ Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé.

³ Já když jsem mlčel, prahly kosti mé v úpění mém každého dne. ⁴ Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá, tak že přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní. Sélah.

³ Nebo střely tvé uvázly ve mně, a ruka tvá na mne těžce dolehla.

³ Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.

⁵ Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.

⁴ Uvedl sešlost na tělo mé a kůži mou, a polámal kosti mé.

⁸ Ale již vzezření jejich temnější jest než černost, nemohou poznáni býti na ulicích; přischla kůže jejich k kostem jejich, prahne, jest jako dřevo.

¹⁰ Kůže naše jako pec zčernaly od náramného hladu.

¹¹ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.

⁵ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě.

¹⁰ Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.

⁴ Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

¹⁴ Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

² Hospodine, v prchlivosti své netresci mne, ani v hněvě svém kárej mne.

¹⁵ Radujte s radujícími, a plačte s plačícími.

²⁶ A protož jestliže trpí co jeden úd, spolu s ním trpí všickni údové; pakli jest v slávě jeden úd, radují se spolu s ním všickni údové.

³ Pomněte na vězně, jako byste spolu vězňové byli, na soužené, jakožto ti, jenž také v těle jste.

¹⁶ Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

²⁵ Zdaliž list větrem se zmítající potříti chceš, a stéblo suché stihati budeš?

³¹ Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

²⁶ Budiž příbytek jejich pustý, v staních jejich kdo by obýval, ať není žádného.

³ A jedí maso lidu mého, a kůži jejich s nich svláčejí, i kosti jejich rozlamují, a rozdělují jako do hrnce, a jako maso do kotlíku.

³⁵ Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj.

¹ I řekl mi Hospodin: Vezmi sobě knihu velikou, a napiš na ní písmem lidským: K rychlé kořisti pospíchá loupežník.

⁸ Nyní jdi, napiš to na tabuli před očima jejich, a na knize vyrej to, aby to zůstávalo do nejposlednějšího dne, a až na věky věků,

¹¹ Dílem řemeslníka, kterýž řeže na kameni, a kterýž vyrývá pečeti, vyryješ na těch dvou kameních jména synů Izraelských; do zlata je vsadíš. ¹² A položíš dva kameny ty na vrchních krajích náramenníku, kameny pro pamět na syny Izraelské; a nositi bude Aron jména jejich před Hospodinem na obou ramenách svých na památku.

²¹ Těch pak kamenů s jmény synů Izraelských bude dvanácte, podlé jmen jejich, dílem řežících pečeti; jeden každý podlé jména svého, pro dvanáctero pokolení budou.

¹⁶ A dsky ty dílo Boží byly; písmo také písmo Boží bylo vyryté na dskách.

² A když přejdeš přes Jordán do země, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě, vyzdvihneš sobě kameny veliké, a obvržeš je vápnem. ³ A napíšeš na nich všecka slova zákona tohoto, když přejdeš, abys všel do země, kterouž Hospodin Bůh tvůj dává tobě, do země oplývající mlékem a strdí, jakož jest mluvil Hospodin Bůh otců tvých tobě.

⁸ Napíšeš pak na těch kameních všecka slova zákona toho dobře a zřetelně.

¹ Hřích Judův napsán jest pérem železným, rafijí kamene přetvrdého, vyryt jest na tabuli srdce jejich, a na rozích oltářů vašich,

¹⁵ Nad to, nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou, i mezi semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.

¹⁸ Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.

¹⁹ Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

²³ Však bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by za člověka oznámil pokání jeho: ²⁴ Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení.

¹⁴ I od zúmyslných zdržuj služebníka svého, aby nade mnou nepanovali, a tehdyť dokonalý budu, a očištěný od přestoupení velikého. [ (Psalms 19:15) Ó ať jsou slova úst mých tobě příjemná, i přemyšlování srdce mého před tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj. ]

³⁵ Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich:

¹¹ Silnýť jest zajisté ochránce jejich; onť povede při jejich proti tobě.

¹⁴ Takto praví Hospodin vykupitel váš, Svatý Izraelský: Pro vás pošli do Babylona, a sházím závory všecky, i Kaldejské s lodimi veselými jejich.

⁵ Nebo manželem tvým jest Učinitel tvůj, jehož jméno Hospodin zástupů, a vykupitel tvůj Svatý Izraelský Bohem vší země slouti bude.

²⁰ Neboť přijde k Sionu vykupitel, a k těm, kteříž se odvracují od přestoupení v Jákobovi, praví Hospodin. ²¹ Tatoť pak bude smlouva má s nimi, praví Hospodin: Duch můj, kterýž jest v tobě, a slova má, kteráž jsem vložil v ústa tvá, neodejdouť od úst tvých, ani od úst semene tvého, ani od úst potomků semene tvého, praví Hospodin, od tohoto času až na věky.

³⁴ Ale vykupitel jejich silný, jehož jméno jest Hospodin zástupů, jistotně povede při jejich, aby pokoj způsobil této zemi, a pohnul obyvateli Babylonskými.

²² Aniž zajisté Otec soudí koho, ale všecken soud dal Synu, ²³ Aby všickni ctili Syna, tak jakž Otce ctí. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce, kterýž ho poslal. ²⁴ Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, jenž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života. ²⁵ Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyníť jest, kdyžto mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou. ²⁶ Nebo jakož Otec má život sám v sobě, tak jest dal i Synu, aby měl život v samém sobě. ²⁷ A dal jemu moc i soud činiti, nebo Syn člověka jest. ²⁸ Nedivtež se tomu; neboť přijde hodina, v kteroužto všickni, kteříž v hrobích jsou, uslyší hlas jeho. ²⁹ A půjdou ti, kteříž dobré věci činili, na vzkříšení života, ale ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu.

⁷ V němžto máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství milosti jeho,

¹⁴ Prorokoval pak také o nich sedmý od Adama Enoch, řka: Aj, Pán s svatými tisíci svými béře se,

⁹ Z té příčiny rozveselilo se srdce mé, a zplésala sláva má, ano i tělo mé v bezpečnosti přebývati bude.

¹¹ Známou učiníš mi cestu života; sytost hojného veselí jest před oblíčejem tvým, a dokonalé utěšení po pravici tvé až na věky.

¹⁵ Já pak v spravedlnosti spatřovati budu tvář tvou; nasycen budu obrazem tvým, když procítím.

⁸ Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.

¹² Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.

⁵³ Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost.

²¹ Kterýž promění to tělo naše ponížené, tak aby bylo podobné k tělu slávy jeho, podle mocnosti té, kteroužto on mocen jest i všecky věci podmaniti sobě.

² Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.

⁷ Aj, béře se s oblaky, a uzříť jej všeliké oko, i ti, kteříž ho bodli; a budou plakati pro něj všecka pokolení země, jistě, Amen.

¹⁷ Uzřímť jej, ale ne nyní, pohledím na něj, ale ne z blízka. Vyjdeť hvězda z Jákoba, a povstane berla z Izraele, kteráž poláme knížata Moábská, a zkazí všecky syny Set.

²⁶ Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.

¹⁹ Oživouť mrtví tvoji, těla mrtvá má vstanou. Prociťte a prozpěvujte, obyvatelé prachu. Nebo rosa tvá jako rosa na bylinách, ale bezbožné k zemi zporážíš.

¹³ I budou ho plakati všecken lid Izraelský, a pochovají jej; nebo ten sám z domu Jeroboámova dostane se do hrobu, proto že o něm z domu Jeroboámova jest slovo dobré u Hospodina Boha Izraelského.

²² Proč mi se protivíte tak jako Bůh silný, a masem mým nemůžte se nasytiti?

⁷ Zdali zastávajíce Boha silného, mluviti máte nepravost? Aneb za něho mluviti máte lest? ⁸ Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati? ⁹ Zdaž vám to k dobrému bude, když na průbu vezme vás, že jakož člověk oklamán bývá, oklamati jej chcete? ¹⁰ V pravdě žeť vám přísně domlouvati bude, budete-li povrchně osoby jeho šetřiti. ¹¹ Což ani důstojnost jeho vás nepředěšuje, ani strach jeho nepřikvačuje vás?

²² Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

⁴ Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou?

⁵ A protož neostojí bezbožní na soudu, ani hříšníci v shromáždění spravedlivých.

⁷ Ó nepříteli, již-li jsou dokonány zhouby tvé na věky? Již-li jsi města podvrátil? Zahynula památka jejich s nimi.

¹⁰ Prvé než lidé pocítí trní jejich a bodláku, hned za živa zapálením jako vichřicí zachváceni budou. ¹¹ I bude se veseliti spravedlivý, když uzří pomstu, nohy své umyje ve krvi bezbožníka. [ (Psalms 58:12) Ano dí každý: V pravdě, žeť má užitek spravedlivý, jistě, žeť jest Bůh soudce na zemi. ]

⁹ Radujž se tedy, mládenče, v mladosti své, a nechť tě obveseluje srdce tvé ve dnech mladosti tvé, a choď po cestách srdce svého, a podlé žádosti očí svých, než věz, že tě s tím se vším přivede Bůh na soud.

¹⁴ Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.

¹ Nesuďtež, abyste nebyli souzeni. ² Nebo jakým soudem soudíte, takovýmž budete souzeni, a jakouž měrou měříte, takovouž bude vám zase odměřeno.

¹ Každá duše vrchnostem povýšeným poddána buď. Neboť není vrchnosti, jediné od Boha, a kteréž vrchnosti jsou, ty od Boha zřízené jsou. ² A protož, kdož se vrchnosti protiví, Božímu zřízení se protiví; kteříž se pak protiví, tiť sobě odsouzení dobudou. ³ Nebo vrchnosti nejsou k strachu dobře činícím, ale zle činícím. Protož chceš-li se nebáti vrchnosti, čiň dobře, a budeš míti chválu od ní. ⁴ Boží zajisté služebník jest, tobě k dobrému. Pakli bys zle činil, boj se; neboť ne nadarmo nese meč. Boží zajisté služebník jest, mstitel zuřivý nad tím, kdož zle činí.

¹¹ Neutrhejtež jedni druhým, bratří. Kdož utrhá bratru a soudí bratra svého, utrhá Zákonu a soudí Zákon. Soudíš-li pak Zákon, nejsi plnitel Zákona, ale soudce. ¹² Jedenť jest vydavatel Zákona, kterýž může spasiti i zatratiti. Ty kdo jsi, jenž soudíš jiného?