Job 23 Cross References - BKR

¹ Tedy odpověděl Job a řekl: ² Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé? ³ Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho. ⁴ Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody. ⁵ Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl. ⁶ Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. ⁷ Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého. ⁸ Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho. ⁹ By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím. ¹⁰ Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži. ¹¹ Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval. ¹² Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho. ¹³ On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí. ¹⁴ A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm. ¹⁵ Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho. ¹⁶ Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne, ¹⁷ Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.

² Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla. ³ Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

¹¹ Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.

¹ Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

⁶ Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

⁴ Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá, tak že přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní. Sélah.

² Hlas můj k Bohu, když volám, hlas můj k Bohu, aby ucha naklonil ke mně. ³ V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má. ⁴ Na Boha zpomínal jsem a kormoutil se, přemyšloval jsem, a úzkostmi svírán byl duch můj. Sélah. ⁵ Zdržoval jsi oči mé, aby bděly; potřín jsem byl, aniž jsem mluviti mohl. ⁶ I přicházeli mi na pamět dnové předešlí, a léta dávní. ⁷ Rozpomínal jsem se v noci na zpěvy své, v srdci svém přemyšloval jsem, a zpytoval to duch můj, pravě: ⁸ Zdali na věky zažene Bůh? Nikdy-liž již více lásky neukáže? ⁹ Zdali do konce přestane milosrdenství jeho? A konec vezme slovo od pokolení až do pokolení?

¹⁹ A však duše má rozvažujíc trápení svá a pláč svůj, pelynek a žluč, ²⁰ Rozvažujíc to ustavičně, ponižuje se ve mně.

³ Jistě žeť já s Všemohoucím mluviti, a s Bohem silným o svou při jednati budu.

²¹ Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

³⁵ Ó bych měl toho, kterýž by mne vyslyšel. Ale aj, totoť jest znamení mé: Všemohoucí sám bude odpovídati za mne, a kniha, kterouž sepsal odpůrce můj. ³⁶ Víť Bůh, nenosil-li bych ji na rameni svém, neotočil-li bych ji sobě místo koruny. ³⁷ Počet kroků svých oznámil bych jemu, jako kníže přiblížil bych se k němu.

¹ Ještě odpovídaje Hospodin z vichru Jobovi, i řekl: ² Přepaš nyní jako muž bedra svá, a nač se tebe tázati budu, oznam mi. ³ Zdaliž pak i soud můj zrušiti chceš? Což mne odsoudíš, jen abys se sám ospravedlnil? ⁴ Čili máš rámě jako Bůh silný, a hlasem jako on hřímáš? ⁵ Ozdobiž se nyní vyvýšeností a důstojností, v slávu a okrasu oblec se.

⁸ Také na cestě soudů tvých, Hospodine, očekáváme na tě; ke jménu tvému a k rozpomínání se na tě patří žádost duše.

⁶ Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest. ⁷ Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, nebť jest hojný k odpuštění.

⁷ Ó Hospodine, poněvadž nepravosti naše svědčí proti nám, slituj se pro jméno své. Nebo mnohá jsou odvrácení naše, toběť jsme zhřešili.

¹⁹ Nebo Bůh byl v Kristu, smířuje svět s sebou, nepočítaje jim hříchů jejich, a složil v nás to slovo smíření. ²⁰ Protož my na místo Krista poselství dějeme; a jako by Bůh skrze nás žádal vás, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.

⁶ A poněvadž vždy na tom jest, že někteří mají vjíti do něho, a ti, kterýmž prvé zvěstováno jest, nevešli pro svou nevěru,

²⁵ Odstup to od tebe, abys takovou věc učiniti měl, abys usmrtil spravedlivého s bezbožným; takť by byl spravedlivý jako bezbožný. Odstup to od tebe; zdaliž soudce vší země neučiní soudu? ²⁶ I řekl Hospodin: Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně. ²⁷ A odpovídaje Abraham, řekl: Aj, nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel. ²⁸ Co pak, nedostane-li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město? I řekl: Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pět. ²⁹ Opět mluvil Abraham a řekl: Snad nalezeno bude tam čtyřidceti? A odpověděl: Neučiním pro těch čtyřidceti. ³⁰ I řekl Abraham: Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu: Snad se jich nalezne tam třidceti? Odpověděl: Neučiním, jestliže naleznu tam třidceti. ³¹ A opět řekl: Aj, nyní počal jsem mluviti ku Pánu svému: Snad se nalezne tam dvadceti? Odpověděl: Nezahladím i pro těch dvadceti. ³² Řekl ještě: Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu: Snad se jich najde tam deset? Odpověděl: Nezahladím i pro těch deset.

¹² Však jsi ty řekl: Dobře učiním tobě, a rozmnožím símě tvé jako písek mořský, kterýžto pro množství sečten býti nemůže.

¹² A proč mají mluviti Egyptští, řkouce: Lstivě je vyvedl, aby zmordoval je na horách, a aby vyhladil je se svrchku země? Odvrať se od hněvu prchlivosti své, a lituj zlého, kteréžs uložil uvésti na lid svůj. ¹³ Rozpomeň se na Abrahama, Izáka a Izraele, služebníky své, jimž jsi zapřisáhl skrze sebe samého a mluvil jsi jim: Rozmnožím símě vaše jako hvězdy nebeské, a všecku zemi tuto, o kteréž jsem mluvil, dám semeni vašemu, a dědičně obdržíte ji na věky.

¹³ I řekl Mojžíš Hospodinu: Ale uslyšíť to Egyptští, z jejichž prostředku vyvedl jsi lid tento v síle své, ¹⁴ A řeknou s obyvateli země té: (nebo slyšeli, že jsi ty, ó Hospodine, byl u prostřed lidu tohoto, a že jsi okem v oko spatřován byl, ó Hospodine, a oblak tvůj stál nad nimi, a v sloupě oblakovém předcházel jsi je ve dne, a v sloupě ohnivém v noci), ¹⁵ Když tedy zmoříš lid ten, všecky až do jednoho, mluviti budou národové, kteříž slyšeli pověst o tobě, říkajíce: ¹⁶ Proto že nemohl Hospodin uvésti lidu toho do země, kterouž jim s přísahou zaslíbil, zmordoval je na poušti. ¹⁷ Nyní tedy, prosím, nechať jest zvelebena moc Páně, jakož jsi mluvil, řka: ¹⁸ Hospodin dlouhočekající a hojný v milosrdenství, odpouštějící nepravost a přestoupení, kterýž však z vinného nečiní nevinného, ale navštěvuje nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. ¹⁹ Odpusť, prosím, nepravost lidu tohoto podlé velikého milosrdenství svého, tak jako jsi odpouštěl lidu tomuto, jakž vyšel z Egypta až dosavad.

⁸ Ó Pane, což mám říci, když již lid Izraelský utíká před nepřátely svými? ⁹ Nebo uslyšíce Kananejští a všickni obyvatelé země, obklíčí nás vůkol, a vyhladí jméno naše z země. I což to učiníš jménu svému velikému?

¹⁸ Aj, jižť začínám pře své vésti, vím, že zůstanu spravedliv.

¹⁹ Zdaž jemu kdo oznámí, co bych já mluvil? Pakli by kdo za mne mluvil, jistě že by byl sehlcen.

¹¹ Pro jméno své, Hospodine, odpusť nepravost mou, neboť jest veliká.

¹ Suď mne, ó Bože, a zasaď se o mou při; od národu nemilosrdného, a od člověka lstivého a nepravého vytrhni mne.

²⁶ Přiveď mi ku paměti, suďme se spolu; oznam ty, podlé čeho bys mohl spravedliv býti.

¹⁸ Nakloň, Bože můj, ucha svého a slyš, otevři oči své a viz zpuštění naše i města, kteréž jest nazváno od jména tvého; nebo ne pro nějaké naše spravedlnosti padajíce, pokorně prosíme tebe, ale pro milosrdenství tvá mnohá. ¹⁹ Vyslyšiž, ó Pane, Pane, odpusť, Pane, pozoruj a učiň; neprodlévejž pro sebe samého, můj Bože, nebo od jména tvého nazváno jest město toto i lid tvůj.

² Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

²² Zatím povolej mne, a buduť odpovídati; aneb nechať já mluvím, a odpovídej mi. ²³ Jak mnoho jest mých nepravostí a hříchů? Přestoupení mé a hřích můj ukaž mi.

² Vím, že všecko můžeš, a že nemůže překaženo býti tvému myšlení. ³ Kdo jest to ten, ptáš se, ješto zatemňuje radu Boží tak hloupě? Protož přiznávám se, že jsem tomu nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati. ⁴ Vyslýchejž, prosím, když bych koli mluvil; když bych se tebe tázal, oznamuj mi. ⁵ Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. ⁶ Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele.

³ Mně pak to za nejmenší věc jest, abych od vás souzen byl, aneb od lidského soudu; nýbrž aniž sám sebe soudím. ⁴ Nebo ačkoli do sebe nic bezbožného nevím, však ne skrze to jsem spravedliv; nebo ten, ješto mne soudí, Pán jest.

⁴ Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

¹⁹ Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

³³ Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba. ³⁴ Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

²¹ Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

³ Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne, a obdařils silou duši mou.

⁴ Prchlivosti při mně žádné není. Kdož mi dá bodlák a trn, abych proti ní válčil, a spálil ji docela?

⁸ Vedlé míry trestal jej i tehdáž, když jej zavesti dal, ješto nepřítele zachvátil větrem svým tuhým východním.

³³ Živ jsem já, praví Panovník Hospodin, že rukou silnou a ramenem vztaženým, a prchlivostí vylitou kralovati budu nad vámi.

³⁵ A vodě vás po poušti těch národů, souditi se budu s vámi tam tváří v tvář.

⁹ Ale řekl mi: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci dokonává se. Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova. ¹⁰ Protož libost mám v nemocech svých, v pohaněních, v nedostatcích, v protivenstvích, a v úzkostech, pro Krista. Nebo když mdlím, tedy silen jsem.

¹⁵ Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

¹⁸ Poďtež nu, a poukažme sobě, praví Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.

⁵ Zdaliž Bůh držeti bude hněv na věčnost? Zdali chovati jej bude na věky? Aj, mluvíš i pášeš zlé věci, jakž jen můžeš.

¹ Spravedlivý zůstaneš, Hospodine, povedu-li odpor proti tobě, a však o soudech tvých mluviti budu s tebou. Proč se cestě bezbožníků šťastně vede? Mají pokoj všickni, kteříž se pyšně zpronevěřili.

¹⁹ Víme pak, že cožkoli Zákon mluví, těm, kteříž jsou pod Zákonem, mluví, aby všeliká ústa zacpána byla a aby vinen byl všecken svět Bohu. ²⁰ Protož z skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho; nebo skrze Zákon přichází poznání hřícha. ²¹ Ale nyní bez Zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená Zákonem i Proroky, ²² Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící.

¹ A protož neníť již žádného odsouzení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši, totiž nechodícím podle těla, ale podle Ducha.

³³ Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh jest, jenž ospravedlňuje. ³⁴ Kdo jest, ješto by je odsoudil? Kristus jest, kterýž umřel za ně, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž také i oroduje za nás.

¹¹ Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

¹⁴ Mnohem méně, jestliže díš: Nepatříš na to. Sám s sebou vejdi v soud před ním, a doufej v něho.

¹ Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení?

¹ Přednímu zpěváku, žalm Davidův. ² Až dokud, Hospodine? Což se na věky zapomeneš na mne? Dokudž tvář svou skrývati budeš přede mnou? ³ Dokud rady vyhledávati budu v mysli své, a den ode dne svírati se v srdci svém? Až dokud se zpínati bude nepřítel můj nade mnou?

¹⁵ (Jistě ty jsi Bůh silný, skrývající se, Bůh Izraelský, spasitel.)

¹⁶ Kterýž sám má nesmrtelnost, a přebývá v světle nepřistupitelném, jehož žádný z lidí neviděl, aniž viděti může, kterémužto čest a síla věčná. Amen.

⁴⁶ Ukrátil jsi dnů mladosti jeho, a hanbous jej přiodíl. Sélah.

¹⁷ Pročež očekávati budu na Hospodina, kterýž skryl tvář svou od domu Jákobova; na něj, pravím, čekati budu.

¹⁹ Nebo znám jej; protož přikáže synům svým a domu svému po sobě, aby ostříhali cesty Hospodinovy, a činili spravedlnost a soud, aťby naplnil Hospodin Abrahamovi, což mu zaslíbil.

² A rozpomínati se budeš na všecku cestu, kterouž tě vedl Hospodin Bůh tvůj již teď čtyřidceti let po poušti, aby ponížil tebe a zkusil tě, aby známé bylo, co jest v srdci tvém, budeš-li ostříhati přikázaní jeho, čili nic.

³ Prosím, ó Hospodine, rozpomeň se nyní, že jsem stále chodil před tebou v pravdě a v srdci upřímém, a že jsem to činil, což dobrého jest před očima tvýma. I plakal Ezechiáš pláčem velikým.

¹¹ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči. ¹² Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.

⁵ Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebude-liť v oči zlořečiti tobě. ⁶ Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.

⁵ Tolikoť jsem slýchal o tobě, nyní pak i oko mé tě vidí. ⁶ Pročež mrzí mne to, a želím toho v prachu a v popele. ⁷ Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job. ⁸ Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se modlil za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi podlé bláznovství vašeho; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.

⁶ Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných zahyne.

³ Zkusils srdce mého, navštívils je v noci; ohněm jsi mne zpruboval, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst mých.

¹⁰ Nebo jsi nás zpruboval, ó Bože, přečistil jsi nás, tak jako přečištěno bývá stříbro.

¹ Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal. ² Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka. ³ Chození mé i ležení mé ty obsahuješ, a všech mých cest svědom jsi.

³ Teglík stříbra a pec zlata zkušuje, ale srdcí Hospodin.

⁹ A i tu třetí uvedu do ohně, a přeženu je, jako se přehání stříbro, a zprubuji je, jako prubováno bývá zlato. Každý vzývati bude jméno mé, a já vyslyším jej. Řeknu: Lid můj jest: a on dí: Hospodin jest Bůh můj.

² Ale kdo bude moci snésti den příchodu jeho? A kdo ostojí, když se on ukáže? Nebo on jest jako oheň rozpouštějící a jako mýdlo běličů. ³ I sedna, přeháněti bude a přečišťovati stříbro, a přečistí syny Léví, a vyčistí je jako zlato a jako stříbro. I budou Hospodinovi, obětujíce oběti v spravedlnosti.

¹⁷ Řekl jemu po třetí: Šimone Jonášův, miluješ-li mne? I zarmoutil se Petr proto, že jemu řekl po třetí: Miluješ-li mne? A odpověděl jemu: Pane, ty znáš všecko, ty víš, že tě miluji. Řekl jemu Ježíš: Pasiž ovce mé.

¹⁹ Ale pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteříž jsou jeho, a opět: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.

¹⁷ Věrou obětoval Abraham Izáka, byv pokoušín, a to jednorozeného obětoval ten, kterýž byl zaslíbení přijal,

² Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli pokušeními obkličováni býváte rozličnými, ³ Vědouce, že zkušení víry vaší působí trpělivost. ⁴ Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničemž nemajíce nedostatku.

¹² Ale blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení, nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, jenž ho milují.

⁷ Aby zkušení víry vaší, kteráž jest mnohem dražší nežli zlato, jenž hyne, avšak se v ohni zkušuje, nalezeno bylo vám k chvále, a ke cti i k slávě při zjevení Ježíše Krista.

² A nyní aj, král jde před vámi, já pak zstaral jsem se a ošedivěl, a synové moji, aj, mezi vámi jsou. Já také chodil jsem před vámi od své mladosti až do dnešního dne. ³ A však aj, teď jsem. Vydejte svědectví proti mně před Hospodinem a před pomazaným jeho, vzal-li jsem čího vola, aneb vzal-li jsem čího osla, utiskl-li jsem koho, ublížil-li jsem komu, aneb vzal-li jsem od koho úplatek, abych na něm přehlédl něco, a navrátím vám. ⁴ Odpověděli: Neutiskl jsi nás, aniž jsi ublížil nám, aniž jsi co vzal z ruky kterého člověka. ⁵ Řekl ještě jim: Svědek jest Hospodin proti vám, svědek jest i pomazaný jeho v tento den, že jste nenalezli při mně ničehož. I řekl lid: Svědek jest.

⁹ Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

⁵ Zdržuj kroky mé na cestách svých, aby se neuchylovaly nohy mé.

²⁰ Kterýž vyvedl mne na prostranno, vytrhl mne, nebo mne sobě oblíbil. ²¹ Odplatil mi Hospodin podlé spravedlnosti mé, podlé čistoty rukou mých nahradil mi. ²² Nebo jsem ostříhal cest Hospodinových, aniž jsem se bezbožně strhl Boha svého. ²³ Všickni zajisté soudové jeho jsou přede mnou, a ustanovení jeho neodložil jsem od sebe. ²⁴ Nýbrž upřímě choval jsem se k němu, a vystříhal jsem se nepravosti své.

³ Nebo mu ona pochlebuje před očima jeho, aby vykonal nepravost svou až do zošklivení.

¹⁸ Všecko to přišlo na nás, a však jsme se nezapomenuli na tě, aniž jsme zrušili smlouvy tvé.

⁵ Ty pak, kteříž se uchylují k cestám svým křivým, zapudiž Hospodin s činiteli nepravosti. Pokoj přijdiž na Izraele.

⁶ I ty, kteříž zpět odcházejí, aby nenásledovali Hospodina, a kteříž nehledají Hospodina, aniž se ho dotazují.

¹³ Ale kteříž na skálu, ti když slyší, s radostí příjímají slovo, a tiť kořenů nemají; ti na čas věří, a v čas pokušení odstupují. ¹⁴ Kteréž pak mezi trní padlo, tiť jsou, kteříž slyšíce, a po pečování a zboží a rozkošech života jdouce, bývají udušeni, a nepřinášejí užitku. ¹⁵ Ale kteréž padlo v zemi dobrou, ti jsou, kteřížto v srdci ctném a dobrém, slyšíce slovo, zachovávají je, a užitek přinášejí v trpělivosti.

¹⁸ Kteřížto když přišli k němu, řekl jim: Vy víte od prvního dne, v kterýžto přišel jsem do Azie, kterak jsem po všecken ten čas s vámi byl, ¹⁹ Slouže Pánu se vší pokorou i s mnohými slzami a pokušeními, kteráž na mne přicházela z úkladů Židovských.

³³ Stříbra nebo zlata neb roucha nežádal jsem od žádného. ³⁴ Nýbrž sami víte, že toho, čehož mi kdy potřebí bylo, i těm, kteříž jsou se mnou, dobývaly ruce tyto.

⁷ Těm zajisté, kteříž trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají, životem věčným,

¹² Nebo chlouba naše tato jest, svědectví svědomí našeho, že v sprostnosti a v upřímosti Boží, ne v moudrosti tělesné, ale v milosti Boží obcovali jsme na tomto světě, zvláště pak u vás.

¹⁰ Vy jste svědkové toho i Bůh, kterak jsme svatě, a spravedlivě, a bez úhony obcovali mezi vámi, kteříž jste uvěřili,

²⁰ Jestliže pak ti, jenž ušli poskvrn světa, skrze známost Pána a Spasitele Jezukrista, opět zase v to zapleteni jsouce, přemoženi byli, učiněn jest poslední způsob jejich horší nežli první. ²¹ Lépe by zajisté jim bylo nepoznávati cesty spravedlnosti, nežli po nabytí známosti odvrátiti se od vydaného jim svatého přikázání. ²² Ale přihodilo se jim to, což se v přísloví pravém říkává: Pes navrátil se k vývratku svému, a svině umytá do kaliště bláta.

¹⁰ Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

²² Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém.

⁹ Rozkazové Hospodinovi přímí, obveselující srdce, přikázaní Hospodinovo čisté, osvěcující oči. ¹⁰ Bázeň Hospodinova čistá, zůstávající na věky, soudové Hospodinovi praví, a k tomu i spravedliví.

¹¹ V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.

¹⁰³ Ó jak jsou sladké dásním mým výmluvnosti tvé, nad med ústům mým.

¹²⁷ Z té příčiny miluji přikázaní tvá více nežli zlato, i to, kteréž jest nejlepší.

¹⁶ Když se naskytly řeči tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.

⁴² I dí Pán: Aj kdo jest věrný šafář a opatrný, jehož by ustanovil pán nad čeledí svou, aby jim v čas dával vyměřený pokrm,

⁴⁶ Přijdeť pán služebníka toho v den, v kterýž se nenaděje, a v hodinu, kteréž neví. I oddělíť jej, a díl jeho položí s nevěrnými.

³² A on řekl jim: Jáť mám pokrm k jísti, kteréhož vy nevíte.

³⁴ Dí jim Ježíš: Můjť pokrm jest, abych činil vůli toho, jenž mne poslal, a dokonal dílo jeho.

⁶⁶ A z toho mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více. ⁶⁷ Tedy řekl Ježíš ke dvanácti: Zdali i vy chcete odjíti? ⁶⁸ I odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? A ty slova věčného života máš. ⁶⁹ A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.

³¹ Tedy řekl Ježíš těm Židům, kteříž uvěřili jemu: Jestliže vy zůstanete v řeči mé, právě učedlníci moji budete.

²² Potvrzujíce duší učedlníků, a napomínajíce jich, aby trvali u víře, a pravíce, že musíme skrze mnohá soužení vjíti do království Božího.

³⁸ Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se kdo jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. ³⁹ Ale myť nejsme poběhlci k zahynutí, ale věřící k získání duše.

² Jakožto nyní zrozená nemluvňátka, mléka beze lsti, to jest Božího slova žádostivi buďte, abyste jím rostli,

¹⁹ Z násť jsou vyšli, ale nebyli z nás. Nebo byť byli z nás, byliť by zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, že nejsou všickni z nás.

¹⁹ Bůh silný není jako člověk, aby klamal, a jako syn člověka, aby se měnil. Což by řekl, zdaliž neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho? ²⁰ Hle, abych dobrořečil, přijal jsem to na sebe; nebo dobrořečilť jest, a já toho neodvolám.

¹² Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš? ¹³ Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

¹⁰ Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

²⁹ (Nebo když on spokojí, kdo znepokojí? A když skryje tvář svou, kdo jej spatří?)Tak celý národ, jako i každého člověka jednostejně,

³ Ješto Bůh náš jest na nebi, čině všecko, což se mu líbí.

⁶ Cožkoli chce Hospodin, to činí na nebi i na zemi, v moři i ve všech propastech.

²¹ Mnozí úmyslové jsou v srdci člověka, ale uložení Hospodinovo toť ostojí.

¹⁵ Což křivého jest, nemůže se zpřímiti, a nedostatkové nemohou sečteni býti.

¹⁴ Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odjíti. A činí to Bůh, aby se báli oblíčeje jeho.

²⁴ Přisáhl Hospodin zástupů, řka: Jistě že jakž jsem myslil, tak bude, a jakž jsem uložil, stane se, ²⁵ Že potru Assyrského v zemi své, a na horách svých pošlapám jej, a odejde z nich jho jeho, břímě také jeho s ramene jejich sňato bude. ²⁶ Toť jest ta rada, kteráž zavřína jest o vší té zemi, a to jest ta ruka vztažená proti všechněm těm národům. ²⁷ Poněvadž pak Hospodin zástupů usoudil, kdo to tedy zruší? A ruku jeho vztaženou kdo odvrátí?

¹⁰ Kterýž oznamuji při počátku dokonání, a hned zdaleka to, což se ještě nestalo; řeknu-li co, rada má se koná, a vše, což mi se líbí, činím.

³⁵

¹⁹ Ale díš mi: I pročež se pak hněvá? Nebo vůli jeho kdo odepřel?

⁹ Oznámiv nám tajemství vůle své podle dobré libosti své, kteroužto libost předuložil byl sám v sobě, ¹⁰ Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buďto nebeské věci, buďto zemské. ¹¹ V něm, pravím, v kterémžto i k losu připuštěni jsme, předzřízeni byvše, podle předuložení toho, jenž všecko působí podle rady vůle své,

¹⁷ Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhožto není proměnění, ani jakého pro obrácení se někam jinam zastínění.

³ Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.

¹⁹ Vznělo hřímání tvé po obloze, blýskání osvěcovalo okršlek zemský, pohybovala se a třásla země.

² Oblak a mrákota jest vůkol něho, spravedlnost a soud základ trůnu jeho.

²⁷ Pročež tedy říkáš, Jákobe, a mluvíš, Izraeli: Skrytať jest cesta má před Hospodinem, a pře má před Boha mého nepřichází? ²⁸ Zdaliž nevíš, zdaž jsi neslýchal, že Bůh věčný Hospodin, kterýž stvořil končiny země, neustává ani zemdlívá, a že vystižena býti nemůže moudrost jeho?

⁹ Hlas Hospodinův na město volá (ale sám rozumný spatřuje jméno tvé,): Slyštež o metle, a kdo ji uložil.

³³ Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění Božího! Jak jsou nezpytatelní soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho!

³ Aby se žádný nepohnul od ní v takových těchto souženích. Neb i sami víte, že jsme k tomu postaveni.

⁹ Nebo nepostavil nás Bůh k hněvu, ale k nabytí spasení, skrze Pána našeho Jezukrista,

⁸ Totiž těm, jenž se urážejí na slovu, nepovolní jsouce, k čemuž i odloženi jsou.

¹⁵ Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

³ Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.

²³ Nebo jsem se bál, aby mne Bůh nesetřel, jehož bych velebnosti nikoli neznikl.

³ V den ssoužení svého Pána hledal jsem, v noci ruce své rozprostíral jsem bez přestání, a nedala se potěšiti duše má.

¹²⁰ Děsí se strachem před tebou tělo mé; nebo soudů tvých bojím se.

¹⁶ Slyšel jsem, a zatřáslo se břicho mé, k hlasu tomu drkotali rtové moji, kosti mé práchnivěly, a všecken jsem se třásl, že se mám upokojiti v den ssoužení, když přitáhne na lid, aby jej válečně hubil.

³ A dí jim: Slyš, Izraeli, vy jdete dnes k boji proti nepřátelům svým, nebudiž strašlivé srdce vaše, nebojte se a nestrachujte, ani se jich lekejte.

²⁰ Jimž ona řekla: Nenazývejte mne Noémi, říkejte mi Mara; nebo hořkostí velikou naplnil mne Všemohoucí.

² Živť jest Bůh silný, kterýž zavrhl při mou, a Všemohoucí, kterýž hořkostí naplnil duši mou,

¹⁴ Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí.

¹⁶ Ztrápený jsem, jako hned maje umříti od násilí; snáším hrůzy tvé, a děsím se.

⁵ I řekl jsem: Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.

¹⁶ Nebuduť se zajisté na věky nesnadniti, aniž se budu věčně hněvati, neboť by duch před oblíčejem mým zmizel, i dchnutí, kteréž jsem já učinil.

⁴⁶ A nebuďtež choulostivého srdce, aniž se bojte pověsti, kteráž slyšána bude v té zemi, když přijde tohoto roku pověst, a potom druhého roku pověst, i ukrutenství v zemi, a pán na pána.

¹⁵ Ach, nastojte na tento den; nebo blízký jest den Hospodinův, a jako poplénění od Všemohoucího přichází.

²⁰ Protož, aj, já připojím tě k otcům tvým, a pochován budeš v hrobích svých v pokoji, aby neviděly oči tvé ničeho z toho zlého, kteréž přivedu na místo toto. I oznámili králi tu řeč.

⁹ Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

²² Nevěří, by se měl navrátiti z temností, ustavičně očekávaje na sebe meče.

⁶ Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.

¹⁸ Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.

⁸ Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.

¹¹ Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě.

¹ Spravedlivý hyne, a žádný nepřipouští toho k srdci, a muži pobožní odcházejí, a žádný nerozvažuje toho, že před příchodem zlého vychvácen bývá spravedlivý,