Job 22 Cross References - BKR

¹ A odpovídaje Elifaz Temanský, řekl: ² Zdaliž Bohu silnému co prospěšný býti může člověk, když sobě nejmoudřeji počíná? ³ Zdaliž se kochá Všemohoucí v tom, že ty se ospravedlňuješ? Aneb má-liž zisk, když bys dokonalé ukázal býti cesty své? ⁴ Zdali, že by se tebe bál, tresce tě, mstě nad tebou? ⁵ Zdali zlost tvá není mnohá? Anobrž není konce nepravostem tvým. ⁶ Nebo jsi brával základ od bratří svých bez příčiny, a roucha z nahých jsi svláčel. ⁷ Vody ustalému jsi nepodal, a hladovitému zbraňovals chleba. ⁸ Ale muži boháči přál jsi země, tak aby ten, jehož osoba vzácná, v ní seděl. ⁹ Vdovy pak pouštěl jsi prázdné, ačkoli ramena sirotků potřína byla. ¹⁰ A protož obkličuji tě osídla, a děsí tě strach nenadálý, ¹¹ Aneb tma, abys neviděl, anobrž rozvodnění přikrývá tě. ¹² Říkáš: Zdaž Bůh není na výsosti nebeské? Ano shlédni vrch hvězd, jak jsou vysoké. ¹³ Protož pravíš: Jak by věděl Bůh silný? Skrze mrákotu-liž by soudil? ¹⁴ Oblakové jsou skrýše jeho, tak že nevidí; nebo okršlek nebeský obchází. ¹⁵ Šetříš-liž stezky věku předešlého, kterouž kráčeli lidé marní? ¹⁶ Kteříž vypléněni jsou před časem, potok vylit jest na základ jejich. ¹⁷ Kteříž říkali Bohu silnému: Odejdi od nás. Což by tedy jim učiniti měl Všemohoucí? ¹⁸ On zajisté domy jejich naplnil dobrými věcmi, (ale rada bezbožných vzdálena jest ode mne). ¹⁹ Což vidouce spravedliví, veselí se, a nevinný posmívá se jim, ²⁰ Zvlášť když není vypléněno jmění naše, ostatky pak jejich sežral oheň. ²¹ Přivykejž medle s ním choditi, a pokojněji se míti, skrze to přijde tobě všecko dobré. ²² Přijmi, prosím, z úst jeho zákon, a slož řeči jeho v srdci svém. ²³ Navrátíš-li se k Všemohoucímu, vzdělán budeš, a vzdálíš-li nepravost od stanů svých, ²⁴ Tedy nakladeš na zemi zlata, a místo kamení potočního zlata z Ofir. ²⁵ Nebo bude Všemohoucí nejčistším zlatem tvým, a stříbrem i silou tvou. ²⁶ A tehdáž v Všemohoucím kochati se budeš, a pozdvihna k Bohu tváři své, ²⁷ Pokorně modliti se budeš jemu, a vyslyší tě; pročež sliby své plniti budeš. ²⁸ Nebo cožkoli začneš, budeť se dařiti, anobrž na cestách tvých svítiti bude světlo. ²⁹ Když jiní sníženi budou, tedy díš: Jáť jsem povýšen. Nebo toho, kdož jest očí ponížených, Bůh spasena učiní. ³⁰ Vysvobodí i toho, kterýž není bez viny, vysvobodí, pravím, čistotou rukou tvých.

¹³ Ostříhaje přikázaní Hospodinových a ustanovení jeho, kteráž já přikazuji tobě dnes k tvému dobrému.

¹⁵ Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

⁶ Jestliže bys hřešil, co svedeš proti němu? A byť se i rozmnožily nešlechetnosti tvé, co mu uškodíš? ⁷ Budeš-li spravedlivý, čeho mu udělíš? Aneb co z ruky tvé vezme? ⁸ Každémuť člověku bezbožnost jeho uškodí, a synu člověka spravedlnost jeho prospěje.

² Rciž, duše má, Hospodinu: Ty jsi Pán můj, dobrota má nic tobě neprospěje.

¹³ Blahoslavený člověk nalézající moudrost, a člověk vynášející opatrnost. ¹⁴ Lépeť jest zajisté těžeti jí, nežli těžeti stříbrem, anobrž nad výborné zlato užitek její. ¹⁵ Dražší jest než drahé kamení, a všecky nejžádostivější věci tvé nevrovnají se jí. ¹⁶ Dlouhost dnů v pravici její, a v levici její bohatství a sláva. ¹⁷ Cesty její cesty utěšené, a všecky stezky její pokojné. ¹⁸ Stromem života jest těm, kteříž jí dosahují, a kteříž ji mají, blahoslavení jsou.

⁷ Předně moudrosti, moudrosti nabývej, a za všecko jmění své zjednej rozumnost. ⁸ Vyvyšuj ji, a zvýšíť tě; poctí tě, když ji přijmeš. ⁹ Přidá hlavě tvé příjemnosti, korunou krásnou obdaří tě.

¹² Budeš-li moudrý, sobě moudrý budeš; pakli posměvač, sám vytrpíš.

¹¹ Dobrá jest moudrost s statkem, a velmi užitečná těm, kteříž vidí slunce; ¹² Nebo v stínu moudrosti a v stínu stříbra odpočívají. A však přednější jest umění moudrosti, přináší život těm, kdož ji mají.

²⁹ Jestliže pak oko tvé pravé horší tě, vylupiž je a vrz od sebe; nebť jest užitečněji tobě, aby raději zahynul jeden úd tvůj, nežli by celé tělo tvé uvrženo bylo do ohně pekelného.

¹⁰ Tak i vy, když učiníte všecko, což vám přikázáno, rcete: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učiniti, učinili jsme.

⁷ Nemylte se, Bůhť nebude oklamán; nebo cožkoli rozsíval by člověk, toť bude i žíti. ⁸ A kdož rozsívá tělu svému, z těla žíti bude porušení; ale kdož rozsívá Duchu, z Duchať žíti bude život věčný.

¹⁷ Známť pak, Bože můj, že ty zpytuješ srdce, a upřímnost oblibuješ; protož já z upřímnosti srdce svého ochotně obětoval jsem toto všecko. Ano i lid tvůj, kterýž se teď shledal, viděl jsem, jak s radostí chtivě obětuje tobě.

¹⁰ Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži. ¹¹ Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval. ¹² Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.

¹ Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův.

³ Nečiní zajisté nepravosti, ale kráčejí po cestách jeho. ⁴ Ty jsi přikázal, aby pilně bylo ostříháno rozkazů tvých. ⁵ Ó by spraveny byly cesty mé k ostříhání ustanovení tvých. ⁶ Tehdážť nebudu zahanben, když budu patřiti na všecka přikázaní tvá.

⁵⁹ Rozvážil jsem na mysli cesty své, a obrátil jsem nohy své k tvým svědectvím.

¹⁰ Nemáť v síle koně zalíbení, aniž se kochá v lejtkách muže udatného. ¹¹ Líbost má Hospodin v těch, kteříž se ho bojí, a kteříž doufají v milosrdenství jeho.

¹ Váha falešná ohavností jest Hospodinu, ale závaží pravé líbí se jemu.

²⁰ Ohavností jsou Hospodinu převrácení srdcem, ale ctného obcování líbí se jemu.

²² Ohavností jsou Hospodinu rtové lživí, ale ti, jenž činí pravdu, líbí se jemu.

⁸ Obět bezbožných ohavností jest Hospodinu, ale modlitba upřímých líbí se jemu.

¹⁷ Těžcí jste Hospodinu slovy svými, a však říkáte: V čem jsme těžcí? Když říkáte: Každý, kdož činí zlé, líbí se Hospodinu, a v těch on líbost má, aneb: Kde jest Bůh soudu?

¹⁶ A tak se chovati hledím, abych měl dobré svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi vždycky

¹ Taková tedy majíce zaslíbení, nejmilejší, očišťujmež se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce posvěcení naše v bázni Boží.

¹⁸ Přijalť jsem pak všecko, a hojněť mám, naplněnť jsem již, vzav od Epafrodita to, což posláno bylo od vás, k vůni sladkosti, obět vzácnou a libou Bohu.

¹² Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?

¹⁹ Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

³² Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

³ A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

²¹ Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

²⁹ Bojte se meče, nebo pomsta za nepravosti jest meč, a vězte, žeť bude soud.

⁶ Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu. ⁷ Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.

²³ Aniž zajisté vzkládá na koho více, tak aby se s Bohem silným souditi mohl.

¹¹ Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.

⁶ V loupež dáni jsou udatní srdcem, zesnuli snem svým, aniž nalezly zmužilé hrdiny síly v rukou svých.

¹⁶ Vinici tu, kterouž štípila pravice tvá, a mladistvé réví, kteréž jsi zmocnil sobě.

³ Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? ⁴ Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla.

² A nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý.

¹⁴ Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.

¹⁴ Hospodin k soudu přijde proti starším lidu svého a knížatům jejich, a dí: Vy jste pohubili vinici mou, loupež chudého jest v domích vašich. ¹⁵ Proč vy nuzíte lid můj, a tváře chudých zahanbujete? praví Pán, Hospodin zástupů.

¹⁹ Já kteréžkoli miluji, kárám a tresci; rozhorliž se tedy, a čiň pokání.

⁷ Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou? ⁸ Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali. ⁹ Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají. ¹⁰ Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají. ¹¹ Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.

⁶ Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

¹⁴ Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

⁵ Osvědčujíť zajisté nepravost tvou ústa tvá, ač jsi koli sobě zvolil jazyk chytrých. ⁶ Potupují tě ústa tvá, a ne já, a rtové tvoji svědčí proti tobě.

³¹ Ale nevěří, že v marnosti jest ten, jenž bloudí, a že marnost bude směna jeho. ³² Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati. ³³ Zmaří, jako vinný kmen nezralý hrozen svůj, a svrže květ svůj jako oliva. ³⁴ Nebo shromáždění pokrytce spustne, a oheň spálí stany oslepených dary.

²⁷ Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

³ Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.

¹² Služebník tvůj zajisté jimi osvěcován bývá, a kdož jich ostříhá, užitek hojný má.

¹² Ty pak, Hospodine, nevzdaluj slitování svých ode mne; milosrdenství tvé a pravda tvá vždycky ať mne ostříhají.

²⁶ Pakli v základu vezmeš roucho bližního svého, do západu slunce jemu je navrátíš.

⁶ Žádný nevezme v zástavě svrchního i spodního žernovu, nebo takový bral by duši v základu.

¹⁰ Půjčil-li bys bližnímu svému něčeho, nevejdeš do domu jeho, abys vzal něco v zástavě od něho. ¹¹ Ale vně staneš, a člověk, jemuž jsi půjčil, vynese tobě základ svůj ven. ¹² Jestliže by pak byl člověk chudý, nebudeš spáti s základem jeho. ¹³ Bez prodlévání navrátíš jemu zastavenou věc jeho při západu slunce, aby leže v šatech svých, dobrořečil tobě, a bude to za spravedlnost tobě před Hospodinem Bohem tvým. ¹⁴ Neutiskneš nájemníka chudého a nuzného, tak z bratří svých jako z příchozích, kteříž jsou v zemi tvé v branách tvých. ¹⁵ Na každý den dáš jemu mzdu jeho, prvé nežli by slunce zapadlo; nebo chudý jest, a tím se živí, aby neúpěl proti tobě k Hospodinu, a byl by na tobě hřích. ¹⁶ Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, ani synové trestáni budou na hrdle za otce, jeden každý za svůj hřích umře. ¹⁷ Nepřevrátíš soudu příchozímu neb sirotku, ani vezmeš v základu roucha vdovy, ¹⁸ Ale pamatuj, že jsi byl služebníkem v Egyptě, a že tě vykoupil Hospodin Bůh tvůj odtud; protož přikazujiť, abys činil toto.

³ Osla sirotků zajímají, v zástavě berou vola od vdovy.

⁹ Loupí sirotky, kteříž jsou při prsích, a od chudého základ berou. ¹⁰ Nahého opouštějí, že musí choditi bez oděvu, a ti, kteříž snášejí snopy, v hladu zůstávati.

¹⁹ Díval-li jsem se na koho, že by hynul, nemaje šatů, a nuzný že by neměl oděvu? ²⁰ Nedobrořečila-li mi bedra jeho, že rounem beranů mých se zahřel?

⁷ Kterýž by žádného neutiskal, základ dlužníku svému by navracoval, cizího mocí nebral, chleba svého by lačnému udílel, a nahého přiodíval rouchem;

¹² Chudého a nuzného by utiskl, cizí věci mocí vzal, základu by nenavrátil, a k ukydaným bohům očí svých by pozdvihoval, ohavnost provodil,

¹⁶ A aniž by koho utiskal, základu by nezadržoval, cizího mocí nebral, chleba svého lačnému by udílel, a nahého rouchem by přiodíl;

⁸ A na oděvu zastaveném klanějí se při každém oltáři, a víno pokutovaných pijí v domě bohů svých,

⁷ Byl-li by u tebe nuzný někdo z bratří tvých, v některém městě tvém, v zemi tvé, kterouž Hospodin Bůh tvůj dá tobě, nezatvrdíš srdce svého, a nezavřeš ruky své před nuzným bratrem svým: ⁸ Ale štědře otevřeš jemu ruku svou, a ochotně půjčíš jemu, jakž by mnoho potřeboval toho, v čemž by nouzi měl. ⁹ Vystříhej se, aby nebylo něco nepravého v srdci tvém, a řekl bys: Blíží se rok sedmý, jenž jest rok odpuštění, a bylo by nešlechetné oko tvé k bratru tvému nuznému, tak že bys neudělil jemu, pročež by volal proti tobě k Hospodinu, a byl by na tobě hřích: ¹⁰ Ale ochotně dáš jemu, a nebude srdce tvé neupřímé, když bys dával jemu; nebo tou příčinou požehná tobě Hospodin Bůh tvůj ve všech skutcích tvých a ve všem díle, k kterémuž bys vztáhl ruku svou. ¹¹ Nebo nebudete bez chudých v zemi vaší; protož přikazuji tobě, řka: Abys ochotně otvíral ruku svou bratru svému, chudému svému a nuznému svému v zemi své.

¹⁷ A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní?

³¹ Jestliže neříkala čeládka má: Ó by nám dal někdo masa toho; nemůžeme se ani najísti?

⁹ Rozděluje štědře, a dává nuzným; spravedlnost jeho zůstává na věky, roh jeho bude vyvýšen v slávě.

²⁴ Mnohý rozdává štědře, a však přibývá mu více; jiný skoupě drží nad slušnost, ale k chudobě. ²⁵ Člověk štědrý bývá bohatší, a kdož svlažuje, také sám bude zavlažen.

¹⁷ Kdo uděluje chudému, půjčuje Hospodinu, a onť za dobrodiní jeho odplatí jemu.

⁷ Není-liž: Abys lámal lačnému chléb svůj, a chudé vypověděné abys uvedl do domu? Viděl-li bys nahého, abys jej přioděl, a před tělem svým abys se neskrýval.

¹⁰ A vyleješ-li lačnému duši svou, a strápenou duši nasytíš-li: vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne.

⁴² Neboť jsem lačněl, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti;

²⁰ A protož lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej, a žízní-li, dej mu píti. Nebo to učině, uhlí řeřavé shrneš na hlavu jeho.

¹¹ Učinili tedy muži města toho, starší a přední, kteříž bydlili v městě jeho, jakž rozkázala jim Jezábel, tak jakž psáno bylo v listu, kterýž jim byla poslala. ¹² Vyhlásili půst, a posadili Nábota mezi předními z lidu. ¹³ Potom přišli ti dva muži nešlechetní, a posadivše se naproti němu, svědčili proti němu muži ti nešlechetní, proti Nábotovi před lidem, řkouce: Zlořečil Nábot Bohu a králi. I vyvedli ho za město a kamenovali jej, až umřel. ¹⁴ A poslali k Jezábel, řkouce: Ukamenovánť jest Nábot a umřel. ¹⁵ I stalo se, jakž uslyšela Jezábel, že by ukamenován byl Nábot, a že by umřel, řekla Achabovi: Vstaň, vládni vinicí Nábota Jezreelského, kteréžť nechtěl dáti za peníze; neboť není živ Nábot, ale umřel.

⁸ Zdaliž osobu jeho přijímati budete, a o Boha silného se zasazovati?

⁷ Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou. ⁸ Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli. ⁹ Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá. ¹⁰ Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich. ¹¹ Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi, ¹² Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. ¹³ Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval. ¹⁴ V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj. ¹⁵ Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému. ¹⁶ Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se. ¹⁷ A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

³⁴ A ač bych byl mohl škoditi množství velikému, ale pohanění rodů děsilo mne; protož jsem mlčel, nevycházeje ani ze dveří.

⁸ Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky. [ (Psalms 12:9) Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými. ]

³ Padesátníka i počestného, i rádci, i vtipného řemeslníka, i výmluvného,

¹⁵ (Stařec a vzácný člověk, onť jest hlava, prorok pak, kterýž učí lži, onť jest ocas.)

³ Co zlého oběma rukama páchají, to aby za dobré počteno bylo. Kníže žádá, a soudce z úplatku soudí, a kdož veliký jest, ten mluví převrácenost duše své, a v hromadu ji pletou.

²¹ Příchozímu neučiníš křivdy, aniž utiskneš ho; nebo příchozí byli jste v zemi Egyptské. ²² Žádné vdovy neb sirotka trápiti nebudete. ²³ Pakli bez lítosti trápiti je budete, a oni by volali ke mně, vězte, že vyslyším křik jejich. ²⁴ A rozhněvá se prchlivost má, i zbiji vás mečem; a budou ženy vaše vdovy a děti vaši sirotci.

¹⁹ Zlořečený, kdož převrací spravedlnost příchozího, sirotka a vdovy; a odpoví všecken lid: Amen.

²¹ Připojuje mu neplodnou, kteráž nerodí, a vdově dobře nečiní.

¹² Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka. ¹³ Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

¹⁶ Odepřel-li jsem žádosti nuzných, a oči vdovy jestliže jsem kormoutil? ¹⁷ A jedl-li jsem skyvu svou sám, a nejedl-li i sirotek z ní? ¹⁸ Poněvadž od mladosti mé rostl se mnou jako u otce, a od života matky své býval jsem vdově za vůdce.

²¹ Opřáhl-li jsem na sirotka rukou svou, když jsem v bráně viděl pomoc svou:

¹⁵ Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál.

¹⁷ Nebo ramena bezbožných polámána budou, spravedlivé pak zdržuje Hospodin.

⁶ Vdovy a příchozí mordovati, a sirotky hubiti,

¹⁷ Učte se dobře činiti, hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy.

²³ Knížata tvá zpurná a tovaryši zlodějů, jeden každý z nich miluje dary, a dychtí po úplatcích; sirotku k spravedlnosti nedopomáhají, a pře vdovy před ně nepřichází.

² Aby odstrkovali nuzné od soudu, a vydírali spravedlnost chudých lidu mého, vdovy aby byly kořist jejich, a sirotky aby loupili.

⁷ Otce i matku zlehčují v tobě, pohostinnému činí nátisk u prostřed tebe, sirotka a vdovu utiskují v tobě.

²² Protož takto praví panovník Hospodin: Aj, já jsem proti Faraonovi králi Egyptskému, a polámi ramena jeho, i sílu jeho, i budeť zlámané, a vyrazím meč z ruky jeho.

⁵ K vám pak přikročím s pomstou, a budu rychlým svědkem proti kouzedlníkům, a proti cizoložníkům, a proti křivopřísežníkům, i proti těm, kteříž s útiskem zadržují mzdu nájemníka, vdově a sirotku, a příchozímu křivdu činíce, nebojí se mne, praví Hospodin zástupů.

³ Byla pak vdova jedna v témž městě. I přišla k němu, řkuci: Pomsti mne nad protivníkem mým. ⁴ A on nechtěl za dlouhý čas. Ale potom řekl sám v sobě: Ač se Boha nebojím, a člověka nestydím, ⁵ Však že mi pokoje nedá tato vdova, pomstím jí, aby naposledy přijduci, neuhaněla mne.

⁴ Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

²¹ Ruku svou vzdal ode mne, a hrůza tvá nechť mne neděsí.

⁸ Nebo zapleten jest do síti nohami svými, a v zamotání chodí. ⁹ Chytí ho za patu osídlo, a zmocní se ho násilník. ¹⁰ Skrytať jest při zemi smečka jeho, a léčka jeho na stezce.

⁶ Tedy vězte, že Bůh podvrátil mne, a sítí svou otáhl mne.

⁶ Dštíti bude na bezbožníky uhlím řeřavým, ohněm a sirou, a duch vichřice bude částka kalicha jejich.

²⁷ Když přijde jako hrozné zpuštění to, čehož se bojíte, a bída vaše jako bouře nastane, když přijde na vás trápení a ssoužení.

²⁵ Nelekneš se strachu náhlého, ani zpuštění bezbožníků, když přijde. ²⁶ Nebo Hospodin bude doufání tvé, a ostříhati bude nohy tvé, abys nebyl lapen.

³ Neb když dějí: Pokoj a bezpečnost, tedy rychle přijde na ně zahynutí, jako bolest ženě těhotné, a neujdouť toho.

¹⁴ Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.

⁶ Světlo se zatmí v stánku jeho, a lucerna jeho v něm zhasne.

¹⁸ Vyženou ho z světla do tmy, anobrž z okršlku zemského vypudí jej.

⁸ Cestu mou zapletl tak, abych nikoli projíti nemohl, a stezky mé temnostmi zastřel.

³⁴ Můžeš-li pozdvihnouti k oblaku hlasu svého, aby hojnost vod přikryla tebe?

⁷ Můj Bože, jak tesklí duše má! Protož se na tě rozpomínám v krajině Jordánské a Hermonské, na hoře Mitsar.

¹ Přednímu z kantorů na šošannim, žalm Davidův. ² Vysvoboď mne, ó Bože, neboť jsou dosáhly vody až k duši mé.

⁴ Tehdáž by nás byly přikvačily vody, proud zachvátil by byl duši naši; ⁵ Tehdáž zachvátily by byly duši naši ty vody zduté.

¹⁹ Cesta pak bezbožných jako mrákota; nevědí, na čem se ustrčiti mohou.

²² Buď že na zemi popatří, a aj, všudy ssoužení a tma, mrákota, bída i nátisk v temnostech.

² Zahnal mne, a uvedl do tmy a ne k světlu.

⁵⁴ Rozvodnily se vody nad hlavou mou, řekl jsem: Jižtě po mně.

² Den temnosti a mračna, den oblaku a mrákoty, jako záře jitřní rozprostřená po horách: Lid mnohý a silný, jemuž rovného nebylo od věků, aniž po něm kdy bude až do let národů i pronárodů. ³ Před tváří jeho oheň zžírati bude, a za ním plamen plápolati; před ním země tato jako zahrada Eden, ale po něm bude poušť přehrozná, a aniž bude, což by ušlo před ním.

³ A řekl: Z ssoužení svého volal jsem k Hospodinu, a ozval se mi; z břicha hrobu křičel jsem, a vyslyšel jsi hlas můj.

¹² Ale synové království vyvrženi budou do temností zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů.

⁸ Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

³ Z úst nemluvňátek a těch, jenž prsí požívají, mocně dokazuješ síly z příčiny svých nepřátel, abys přítrž učinil protivníku a vymstívajícímu se. ⁴ Když spatřuji nebesa tvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám:

³ Ješto Bůh náš jest na nebi, čině všecko, což se mu líbí.

¹⁶ Nebesa jsou nebesa Hospodinova, zemi pak dal synům lidským.

² Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před oblíčejem Božím, poněvadž Bůh jest na nebi, a ty na zemi; protož nechť jsou slova tvá nemnohá.

¹⁵ Nebo takto dí ten důstojný a vyvýšený, kterýž u věčnosti přebývá, jehož jméno jest Svatý: Na výsosti a v místě svatém bydlím, ano i s tím, kterýž jest skroušeného a poníženého ducha přebývám, obživuje ducha ponížených, obživuje také srdce skroušených.

¹ Takto praví Hospodin: Nebe jest mi stolice, a země podnože noh mých. Kdež ten dům bude, kterýž mi vzděláte? Aneb kde bude místo odpočívání mého?

¹¹ Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky.

⁷ Navracejí se k večerou, štěkají jako psi, a běhají okolo města.

⁵ Aby stříleli z skrýší na upřímého; nenadále naň vystřelují, aniž se koho bojí.

¹¹ Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?

⁷ Říkajíce: Nehledíť na to Hospodin, aniž tomu rozumí Bůh Jákobův? ⁸ Rozumějte, ó vy hovadní v lidu, a vy blázni, kdy srozumíte? ⁹ Zdali ten, jenž učinil ucho, neslyší? A kterýž stvořil oko, zdali nespatří?

¹⁵ Běda těm, kteříž hluboko před Hospodinem skrývají radu, jejichž každý skutek děje se v temnostech, a říkají: Kdo nás vidí? A kdo nás šetří?

¹² I řekl mi: Viděl-lis, synu člověčí, co starší domu Izraelského činí ve tmě, jeden každý v pokojích svých malovaných? Nebo říkají: Nikoli na nás nepatří Hospodin, opustil Hospodin zemi.

⁹ I řekl mi: Nepravost domu Izraelského a Judského veliká jest velmi velice, a naplněna jest země mordy, a město plné jest převrácenců. Nebo říkali: Opustil Hospodin zemi tuto, a Hospodin nikoli nevidí nás.

¹² I stane se v ten čas, že přehledávati budu Jeruzalém s lucernami, a navštívím muže, kteříž ulnuli v kvasnicích svých, kteříž říkají v srdci svém: Nečiniť dobře Hospodin, aniž zle činí.

⁹ On sám zdržuje stále trůn svůj, a roztahuje na něm oblaky své.

²² Neníť žádných temností, ani stínu smrti, kdež by se skryli činitelé nepravosti.

¹⁴ Z příbytku trůnu svého dohlédá ke všechněm obyvatelům země.

² Oblak a mrákota jest vůkol něho, spravedlnost a soud základ trůnu jeho.

¹ Přednímu zpěváku, žalm Davidův. Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal. ² Ty znáš sednutí mé i povstání mé, rozumíš myšlení mému zdaleka.

¹¹ Dím-li pak: Aspoň tmy, jako v soumrak, přikryjí mne, ale i noc jest světlem vůkol mne. ¹² Aniž ty tmy před tebou ukryti mohou, anobrž noc jako den tobě svítí, rovně tma jako světlo.

²⁴ Zdaž se ukryje kdo v skrýších, abych já ho neshlédl? dí Hospodin. Zdaliž nebe i země já nenaplňuji? dí Hospodin.

² Neboť nic není skrytého, což by nemělo býti zjeveno; ani jest co tajného, ješto by nemělo býti zvědíno. ³ Protož to, co jste pravili ve tmách, bude na světle slyšáno, a co jste sobě v uši šeptali v pokojích, hlásánoť bude na střechách.

⁵ Ale když viděl Hospodin, an se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všecken čas,

¹¹ Ale země byla porušena před Bohem, a naplněna byla země nepravostí. ¹² Viděl tedy Bůh zemi, a aj, porušena byla, nebo bylo porušilo všeliké tělo cestu svou na zemi. ¹³ Protož řekl Bůh k Noé: Konec všelikého těla přichází přede mne, nebo naplněna jest země nepravostí od nich; z té příčiny, hle, již zkazím je s zemí.

²⁶ A jakož se dálo za dnů Noé, tak bude i za dnů Syna člověka. ²⁷ Jedli, pili, ženili se, vdávaly se až do toho dne, v kterémžto Noé všel do korábu; i přišla potopa, a zahladila všecky.

¹¹ Léta šestistého věku Noé, druhého měsíce, sedmnáctého dne téhož měsíce, v ten den protrženy jsou všecky studnice propasti veliké, a průduchové nebeští otevříni jsou.

¹⁷ A když byla potopa za čtyřidceti dnů na zemi, tedy rozmnoženy jsou vody, až i vyzdvihly koráb, a vznesly jej od země. ¹⁸ Nebo zmohly se vody a rozmnoženy jsou velmi nad zemí, i zplýval koráb na vodách. ¹⁹ A tak náramně rozmohly se vody nad zemí, že přikryty jsou všecky hory nejvyšší, kteréž byly pode vším nebem. ²⁰ Patnácte loktů zvýší rozmohly se vody, když přikryty jsou hory. ²¹ I umřelo všeliké tělo, kteréž se hýbe na zemi, tak z ptactva, jako z hovad a živočichů, i všelikého hmyzu, kterýž se plazí po zemi, i každého člověka. ²² Všecko, což mělo dýchání ducha života v chřípích svých, ze všeho, což bylo na suše, pomřelo. ²³ A tak vyhladil Bůh všelikou podstatu, kteráž byla na tváři země, od člověka až do hovada, až do zeměplazu, a až do ptactva nebeského, vyhlazeno jest, pravím, z země; a zůstal toliko Noé, a kteříž s ním byli v korábu. ²⁴ I trvaly vody nad zemí za sto a padesáte dnů.

¹⁹ Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

³² Před časem svým vyťat bude, a ratolest jeho nebude se zelenati.

²³ Uvrz na Hospodina břímě své, a onť opatrovati tě bude, aniž dopustí, aby na věky pohnut byl spravedlivý. [ (Psalms 55:24) Ale onyno, ty Bože, svedeš do jámy zatracení; lidé zajisté vražedlní a lstiví nedojdou polovice dnů svých, já pak v tebe doufati budu. ]

²⁴ Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,

¹⁷ Nebuď příliš starostlivý, aniž bývej bláznem. Proč máš umírati dříve času svého?

²⁶ A každý, kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži bláznu, kterýž ustavěl dům svůj na písku. ²⁷ I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili se na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký.

³⁷ Ale jakož bylo za dnů Noé, takť bude i příchod Syna člověka. ³⁸ Nebo jakož jsou za dnů těch před potopou žrali a pili, ženili se a vdávaly se, až do toho dne, když Noé všel do korábu, ³⁹ A nezvěděli, až přišla potopa, a zachvátila všecky, takť bude i příští Syna člověka.

¹⁹ Skrze něhož i těm, kteříž jsou již v žaláři, duchům přicházeje kázával, ²⁰ Někdy nepovolným, když ono jednou očekávala Boží snášelivost za dnů Noé, když dělán byl koráb, v kterémžto málo, to jest osm duší, zachováno jest u vodě.

⁵ I onomu prvnímu světu neodpustil, ale sama osmého Noé, kazatele spravedlnosti, zachoval, když potopu na svět bezbožníků uvedl.

¹⁰ Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

¹⁴ Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme. ¹⁵ Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

⁶ Obětujte oběti spravedlnosti, a doufejte v Hospodina.

¹¹ Sejděte s cesty, svozujte od stezky, nechať se vzdálí od tváří naší Svatý Izraelský.

¹⁴ Říkáte: Daremná jest věc sloužiti Bohu, a jaký zisk, budeme-li ostříhati nařízení jeho, a budeme-li choditi zasmušile, bojíce se Hospodina zástupů?

²⁹ A aj, zkřikli, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem před časem trápiti nás.

³⁴ A aj, všecko město vyšlo v cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.

²⁸ A jakož sobě málo vážili známosti Boha, takž také Bůh vydal je v převrácený smysl, aby činili to, což nesluší,

⁷ Hospodin ochuzuje i zbohacuje, ponižuje i povyšuje.

⁶ Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.

¹⁶ Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

¹ Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá.

¹⁴ Rukou svou od lidí, ó Hospodine, od lidí světských, jichžto oddíl jest v tomto životě, a jejichž břicho ty z špižírny své naplňuješ. Čímž i synové jejich nasyceni bývají, a ostatků zanechávají maličkým svým.

² Štěpuješ je, ano i vkořeňují se; rostou, ano i ovoce nesou ti, jejichžto úst blízko jsi, ale daleko od ledví jejich.

¹⁷ Ačkoli proto nenechal sebe bez osvědčení, dobře čině, dávaje nám s nebe déšť a časy úrodné, naplňuje pokrmem a potěšením srdce naše.

¹⁶ Potom se navrátím, a vzdělám zase stánek Davidův, kterýž byl klesl, a zbořeniny jeho zase vzdělám, a vyzdvihnu jej,

²³ Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

¹¹ Jakož jméno tvé, Bože, tak i chvála tvá až do končin země; pravice tvá zajisté plná jest spravedlnosti.

⁶ Miluješ všelijaké řeči k sehlcení, a jazyk ošemetný.

¹⁰ Prvé než lidé pocítí trní jejich a bodláku, hned za živa zapálením jako vichřicí zachváceni budou.

⁸ To uslyše Sion, rozveselí se, a zpléší dcery Judské z příčiny soudů tvých, Hospodine.

⁴² Nechť to spatřují upřímí, a rozveselí se, ale všeliká nepravost ať zacpá ústa svá.

¹⁰ Z štěstí spravedlivých veselí se město, když pak hynou bezbožní, bývá prozpěvování.

²⁰ Ale raduj se nad ním nebe i svatí apoštolé i proroci; nebo pomstilť vás Bůh nad ním.

¹ Potom jsem slyšel veliký hlas velikého zástupu na nebi, řkoucího: Haleluiah. Spasení, a sláva, a čest, i moc Pánu Bohu našemu. ² Neboť jsou praví a spravedliví soudové jeho, kterýž odsoudil nevěstku tu velikou, jenž byla porušila zemi smilstvem svým, a pomstil krve služebníků svých z ruky její. ³ I řekli po druhé: Haleluiah. A dým její vstupoval na věky věků.

²⁴ A Hospodin dštil na Sodomu a naGomoru sirou a ohněm od Hospodina s nebe.

¹⁶ A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.

⁷ Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?

³ Což by Bůh silný neprávě soudil,a Všemohoucí což by převracel spravedlnost? ⁴ Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.

³⁰ Nevyjde z temností, mladistvou ratolest jeho usuší plamen, a tak zahyne od ducha úst svých.

¹⁸ Navrátí úsilé cizí, a nezažive ho, vedlé nátisku svého rozličného; nebude na ně vesel. ¹⁹ Nebo utiskal a opouštěl nuzné, dům zloupil a nestavěl ho.

²⁶ Všeliká neštěstí jsou polečena v skrýších jeho, zžíře jej oheň nerozdmýchaný, zle se povede i pozůstalému v stanu jeho.

²⁷ Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte. ²⁸ Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

¹ Byli pak tu přítomní času toho někteří, vypravujíce jemu o Galilejských, kterýchžto krev Pilát smísil s obětmi jejich. ² I odpověděv Ježíš, řekl jim: Co mníte, že jsou ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všickni jiní Galilejští, že takové věci trpěli? ³ Nikoli, pravímť vám. Ale nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. ⁴ Anebo oněch osmnácte, na kteréžto upadla věže v Siloe, a zbila je, zdali se domníváte, že by oni vinni byli nad všecky lidi přebývající v Jeruzalémě? ⁵ Nikoli, pravím vám. Ale nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete.

²⁹ Ale dne toho, když vyšel Lot z Sodomy, pršel oheň s sirou s nebe, a zahladil všecky. ³⁰ Takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.

⁶ A města Sodomských a Gomorských v popel obrátiv, podvrácením odsoudil, příklad budoucím bezbožníkům na nich ukázav, ⁷ A spravedlivého Lota, ztrápeného těch nešlechetníků chlipným obcováním, vytrhl.

⁹ Ty také, Šalomoune, synu můj, znej Boha otce svého, a služ jemu celým srdcem a myslí ochotnou. Nebo všecka srdce zpytuje Hospodin a všeliká mysli tanutí zná. Budeš-li ho hledati, nalezneš jej; pakli ho opustíš, zavrže tě na věky.

¹⁰ Bojtež se Hospodina svatí jeho; neboť nemívají nedostatku ti, kdož se ho bojí.

⁵ Zdali sváže sílu mou, aby učinil se mnou pokoj, aby pravím, učinil se mnou pokoj?

¹⁹ Stvořím ovoce rtů, hojný pokoj, dalekému jako blízkému, praví Hospodin, a tak uzdravím jej. ²⁰ Bezbožní pak budou jako moře zbouřené, když se spokojiti nemůže, a jehož vody vymítají nečistotu a bláto. ²¹ Nemajíť žádného pokoje, praví Bůh můj, bezbožní.

²⁵ Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě, ať by snad nedal tebe protivník tvůj soudci, a soudce dal by tě služebníku, a byl bys uvržen do žaláře.

³ Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.

³⁶ Jakž to oznámil synům Izraelským, zvěstuje pokoj skrze Ježíše Krista, jenž jest Pánem všeho.

⁶ Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, tenť jest se osvítil v srdcích našich, k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista.

²⁰ Protož my na místo Krista poselství dějeme; a jako by Bůh skrze nás žádal vás, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.

¹⁴ Nebo onť jest pokoj náš, kterýž učinil oboje jedno, zbořiv hradbu dělící na různo, ¹⁵ A nepřátelství, totiž Zákon přikázání, záležející v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby dvoje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj, ¹⁶ A v mír uvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj. ¹⁷ A přišed, zvěstoval pokoj vám, dalekým i blízkým.

⁷ A pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich v Kristu Ježíši.

¹ Nyní tedy, ó Izraeli, slyš ustanovení a soudy, kteréž já učím vás činiti, abyste živi byli, a vejdouce, dědičně vládli zemí, kterouž Hospodin Bůh otců vašich vám dává. ² Nepřidáte nic k slovu, kteréž já přikazuji vám, aniž co ujmete od něho, abyste tak přikázaní Hospodina Boha svého, kteréž já přikazuji vám, zachovali.

⁶ A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. ⁷ A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. ⁸ Uvážeš je za znamení na ruce své, a jako náčelník mezi očima svýma. ⁹ Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých.

¹² Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.

¹¹ V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.

¹ Synu můj, přijmeš-li slova má, a přikázaní má schováš-li u sebe; ² Nastavíš-li moudrosti ucha svého, a nakloníš-li srdce svého k opatrnosti; ³ Ovšem, jestliže na rozumnost zavoláš, a na opatrnost zvoláš-li; ⁴ Budeš-li jí hledati jako stříbra, a jako pokladů pilně vyhledávati jí: ⁵ Tehdy porozumíš bázni Hospodinově, a známosti Boží nabudeš; ⁶ Nebo Hospodin dává moudrost, z úst jeho umění a opatrnost. ⁷ Chová upřímým dlouhověkosti, pavézou jest chodícím v sprostnosti, ⁸ Ostříhaje stezek soudu; on cesty svatých svých ostříhá. ⁹ Tehdy porozumíš spravedlnosti a soudu, a upřímosti i všeliké cestě dobré,

⁴ On vyučoval mne a říkal mi: Ať se chopí výmluvností mých srdce tvé, ostříhej přikázaní mých, a živ budeš.

²¹ Nechať neodcházejí od očí tvých, ostříhej jich u prostřed srdce svého.

¹⁶ Když se naskytly řeči tvé, snědl jsem je, a měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.

³⁵ Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.

⁵² On pak řekl jim: Protož každý učitel umělý v království nebeském podoben jest člověku hospodáři, kterýž vynáší z pokladu svého nové i staré věci.

¹⁹ Ale Maria zachovávala všecka slova tato, skládajici je v srdci svém.

⁵¹ I šel s nimi, a přišel do Nazarétu, a byl poddán jim. Matka pak jeho zachovávala všecka slova ta v srdci svém.

¹ Dále pak, bratří, prosíme vás, a napomínáme v Pánu Ježíši, jakož jste přijali od nás, kterak byste měli choditi a líbiti se Bohu, v tom abyste se rozhojnili více. ² Víte zajisté, jaká přikázání vydali jsme vám skrze Pána Ježíše.

¹³ Vstaň, posvěť lidu a rci: Posvěťte se k zítřku; nebo takto praví Hospodin Bůh Izraelský: Věc proklatá jest u prostřed tebe, Izraeli, nebudeš moci ostáti před nepřátely svými, dokudž neodejmeš prokletí toho z prostředku svého. ¹⁴ Protož přistupovati budete ráno po pokoleních svých, a pokolení, kteréž ukáže Hospodin, přistupovati bude po rodech, takž rod, kterýž ukáže Hospodin, přistupovati bude po domích, a dům, kterýž ukáže Hospodin, přistupovati bude po osobách. ¹⁵ Kdož pak postižen bude vinný věcí proklatou, ohněm spálen bude, on i všecko, což jeho jest, proto že přestoupil smlouvu Hospodinovu, a že učinil nešlechetnost v Izraeli. ¹⁶ Vstav tedy Jozue ráno, kázal přistupovati Izraelovi po pokoleních jejich. I postiženo jest pokolení Judovo.

⁵ Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil, ⁶ A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.

¹³ Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš; ¹⁴ Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

¹⁴ Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

¹⁵ V stánku jeho hrůza bydleti bude, ač nebyl jeho; posypáno bude obydlí jeho sirou.

²² A tak bíti bude Hospodin Egypt, aby zbije, uzdravil jej; nebo obrátí se k Hospodinu, a on je vyslyší a uzdraví.

⁶ Navraťtež se k tomu, od něhož hluboko zabředli synové Izraelští.

¹⁵ Ten, kterýž chodí v spravedlnosti, a mluví pravé věci, kterýž pohrdá ziskem z útisku, kterýž otřásá ruce své, aby darů nepřijímal, kterýž zacpává uši své, aby neslyšel rady o vraždě, a zavírá oči své, aby se na zlé nedíval:

⁶ Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest. ⁷ Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slitujeť se nad ním, a k Bohu našemu, nebť jest hojný k odpuštění.

⁴ Ještě vždy vzdělávati tě budu, a vzdělána budeš, panno Izraelská; ještě se obveselovati budeš bubny svými, a vycházeti s houfem plésajících.

¹ Obratiž se, ó Izraeli, cele k Hospodinu Bohu svému, nebo jsi padl příčinou nepravosti své. ² Vezměte s sebou slova, a obraťte se k Hospodinu, a rcete jemu: Sejmi všelikou nepravost, a dej to, což dobrého jest, a budemeť se odplaceti volky rtů našich.

³ Protož rci těmto: Takto praví Hospodin zástupů: Navraťte se ke mně, praví Hospodin zástupů, a navrátím se k vám, praví Hospodin zástupů.

³ Tedy řekl mi: Toto prokletí vyjde na širokost vší země. Nebo každý zloděj podlé něho jako i ona vyhlazen, a každý přisahající podlé něho jako i ona vyhlazen bude. ⁴ Vynesu je, praví Hospodin zástupů, aby došlo na dům zloděje, a na dům přisahajícího skrze jméno mé falešně; anobrž bude bydliti u prostřed domu jeho, a docela zkazí jej, i dříví jeho i kamení jeho.

²⁰ Ale hned nejprv těm, kteříž jsou v Damašku a v Jeruzalémě, i po vší krajině Judské, potom i pohanům zvěstoval jsem evangelium, aby pokání činili a obrátili se k Bohu, skutky hodné pokání činíce.

⁷ Vkořenění a vzdělaní na něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díků činěním.

¹⁹ Ale pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Znáť Pán ty, kteříž jsou jeho, a opět: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo.

²⁰ Ale vy, nejmilejší, vzdělávajíce se na té nejsvětější víře vaší, v Duchu svatém modléce se,

²⁹ A Ofira, a Evila, a Jobaba; všickni ti jsou synové Jektanovi.

²⁸ Kteříž přeplavivše se do Ofir, nabrali tam zlata čtyři sta a dvadceti centnéřů, a přivezli králi Šalomounovi.

²¹ Nadto všecky nádoby krále Šalomouna, jichž ku pití užívali, byly zlaté, a všecky nádoby v domě lesu Libánského byly z zlata nejčistšího. Nic nebylo od stříbra, aniž ho sobě co vážili ve dnech Šalomounových.

⁴⁸ Tehdáž nebylo žádného krále v zemi Idumejské, hejtmana měli místo krále.

⁵ A oltář měděný, kterýž byl udělal Bezeleel syn Uri, syna Hur, byl tam před stánkem Hospodinovým, kdež hledal ho Šalomoun i všecko to shromáždění.

¹⁰ K tomu také i služebníci Chíramovi, a služebníci Šalomounovi, kteříž byli přivezli zlata z Ofir, přivezli dříví algumim a kamení drahého.

²⁷ A složil král stříbra v Jeruzalémě jako kamení, a cedrového dříví jako planého fíkoví, kteréž roste v údolí u velikém množství.

²⁵ Veselil-li jsem se z toho, že bylo rozmnoženo zboží mé, a že ho množství nabyla ruka má?

⁹ Mirra, aloe a kassia, všecka roucha tvá voní z paláců, z kostí slonových vzdělaných, nad ty, jenž tě obveselují.

¹² Způsobím to, že dražší bude člověk nad zlato čisté, člověk, pravím, nad zlato z Ofir.

¹ Když pak ty věci pominuly, stalo se slovo Hospodinovo k Abramovi u vidění, řkoucí: Neboj se, Abrame; já budu pavéza tvá, a odplata tvá velmi veliká.

⁵ Hospodin jest částka dílu mého a kalicha mého; ty zdržuješ los můj. ⁶ Provazcové padli mi na místech veselých, a dědictví rozkošné dostalo se mi.

² Z vnitřnosti srdce miluji tě, Hospodine, sílo má.

¹¹ Nebo lepší jest den v síňcích tvých, než jinde tisíc; zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati v stáncích bezbožníků.

⁶ I bude upevněním časů tvých, silou i hojným spasením; moudrost a umění, a bázeň Hospodinova poklad tvůj.

¹⁰ Nebojž se, nebo jsem já s tebou; nestrachujž se, nebo já jsem Bůh tvůj. Posilním tě, a pomáhati budu tobě, a podpírati tě budu pravicí spravedlnosti své.

³¹ Což tedy díme k tomu? Kdyžť jest Bůh s námi, i kdo proti nám?

¹⁰ Jako smutní, avšak vždycky se radujíce, jako chudí, a mnohé zbohacujíce, jako nic nemajíce, avšak všemi věcmi vládnouce.

⁵ Slyšte, bratří moji milí, zdaliž Bůh nevyvolil chudých na tomto světě, aby bohatí byli u víře a dědicové království, kteréž zaslíbil těm, jenž jej milují?

¹⁵ Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

¹⁰ Zdaliž v Všemohoucím kochati se bude? Bude-liž vzývati Boha každého času?

⁹ Nebo řekl: Neprospívá to člověku líbiti se Bohu.

¹ Žalm Davidův. K toběť, Hospodine, duše své pozdvihuji.

⁴ Těš se v Hospodinu, a dá tobě žádosti srdce tvého.

⁴ Potěš duše služebníka svého, neboť k tobě, ó Pane, duše své pozdvihuji.

⁸ Učiň to, ať v jitře slyším milosrdenství tvé, neboť v tobě naději mám; oznam mi cestu, po kteréž bych choditi měl, neboť k tobě pozdvihuji duše své.

³ Jako jabloň mezi dřívím lesním, tak milý můj mezi mládenci. V stínu jeho žádostiva jsem byla seděti, a sedímť; nebo ovoce jeho sladké jest ústům mým.

¹⁴ Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.

²² Nebo zvláštní libost mám v Zákoně Božím podle vnitřního člověka;

²⁰ Nebo obviňovalo-liť by nás srdce naše, ovšemť Bůh, kterýž jest větší nežli srdce naše a zná všecko. ²¹ Nejmilejší, jestližeť by nás srdce naše neobviňovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu.

²⁶ Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho.

²⁸ Aby dokázal, že připouští k sobě křik nuzného, a volání chudých že vyslýchá.

¹⁴ Obětuj Bohu obět chvály, a plň Nejvyššímu své sliby; ¹⁵ A vzývej mne v den ssoužení, vytrhnu tě, a ty mne budeš slaviti.

¹² V Boha doufám, nebudu se báti, aby mi co učiniti mohl člověk.

¹³ A protož vejdu do domu tvého s zápalnými obětmi, a plniti tobě budu sliby své, ¹⁴ Kteréž vyřkli rtové moji, a vynesla ústa má, když jsem byl v ssoužení.

¹⁷ Ústy svými k němu jsem volal, a vyvyšoval jsem ho jazykem svým. ¹⁸ Bychť byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán. ¹⁹ Ale vyslyšelť Bůh, a pozoroval hlasu modlitby mé. ²⁰ Požehnaný Bůh, kterýž neodstrčil modlitby mé, a milosrdenství svého ode mne neodjal.

¹⁵ Vzývati mne bude, a vyslyším jej; já s ním budu v ssoužení, vytrhnu a oslavím jej.

¹ Miluji Hospodina, proto že vyslýchá hlas můj a pokorné modlitby mé.

¹⁴ Sliby své Hospodinu splním, teď přede vším lidem jeho.

⁴ Když bys učinil slib Bohu, neprodlévej ho splniti, nebo nemá líbosti v blázních. Cožkoli slíbíš, splň.

⁹ Tehdy volati budeš, a Hospodin vyslyší tě; zavoláš, a řekneť: Teď jsem. Jestliže vyvržeš z prostřed sebe jho, a vztahování prstů, a mluvení nepravostí,

⁹ Kteříž ostříhají marností pouhých, dobroty Boží se zbavují.

¹⁴ A totoť jest to smělé doufání, kteréž máme k němu, že začež bychom koli prosili podle vůle jeho, slyší nás. ¹⁵ A kdyžť víme, že nás slyší, prosili-li bychom zač, tedyť víme, že máme některé prosby naplněné, kteréž jsme předkládali jemu.

³ Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

⁴ Rozpomeniž se na všecky oběti tvé, a zápaly tvé v popel obrať. Sélah.

¹⁷ Budiž nám přítomná i ochotnost Hospodina Boha našeho, a díla rukou našich potvrď mezi námi, díla, pravím, rukou našich potvrď.

¹¹ Světlo vsáto jest spravedlivým, a radost těm, kteříž jsou upřímého srdce.

⁴ Vzchází ve tmách světlo upřímým, milostivý jest, milosrdný a spravedlivý.

¹⁸ Ale stezka spravedlivých jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne.

²¹ A ušima svýma slýchati slovo tobě po zadu řkoucích: Toť jest ta cesta, choďte po ní, buď že byste se na pravo neb na levo uchýlili.

³⁷ Kdo jest, ješto když řekl, stalo se něco, a Pán nepřikázal?

² Vám pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti, a zdraví bude na paprslcích jeho. Tedy vycházeti budete,a porostete jako telata vykrmená.

²² A všecko, zač byste koli prosili na modlitbě, věříce, vezmete.

¹² Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.

¹⁵ Místo toho, co byste měli říci: Bude-li Bůh chtíti, a budeme-li živi, i učiníme toto nebo onono.

¹⁹ Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé. ²⁰ V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče. ²¹ Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla. ²² Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské. ²³ Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě. ²⁴ A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš. ²⁵ Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská. ²⁶ Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým. ²⁷ Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.

² Oslavovati tě budu, Hospodine, celým srdcem svým, vypravovati budu všecky divné skutky tvé. ³ Radovati a veseliti se budu v tobě, žalmy zpívati budu jménu tvému, ó Nejvyšší,

¹⁴ Poněvadž mne, dí Bůh, zamiloval, vysvobodím jej, a vyvýším; nebo poznal jméno mé. ¹⁵ Vzývati mne bude, a vyslyším jej; já s ním budu v ssoužení, vytrhnu a oslavím jej. ¹⁶ Dlouhostí dnů jej nasytím, a ukáži jemu spasení své.

⁹ Ty pak, ó Nejvyšší, že na věky jsi Hospodin. ¹⁰ Nebo aj, nepřátelé tvoji, Hospodine, nebo aj, nepřátelé tvoji zahynou; rozptýleni budou všickni činitelé nepravosti. ¹¹ Můj pak roh vyzdvihneš jako jednorožcův, pokropen budu olejem novým.

⁶ A ač vyvýšený jest Hospodin, však že na poníženého patří, a vysokomyslného zdaleka zná.

²³ Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.

² Nebo všecko to ruka má učinila, a jí stojí všecko, praví Hospodin. I však na toho patřím, kdož jest chudý a skroušeného ducha, a třese se před slovem mým.

²⁶ Takto praví Panovník Hospodin: Sejmi tu čepici, a svrz tu korunu, kteráž nikdy již taková nebude; toho, kterýž na snížení přišel, povyš, a vyvýšeného poniž. ²⁷ Zmotanou, zmotanou, zmotanou učiním ji, (čehož prvé nebývalo), až přijde ten, jenž má právo, kteréž jsem jemu dal.

¹² Nebo kdož by se sám povyšoval, bude ponížen; a kdož by se ponížil, bude povýšen.

⁵² Sházel mocné s stolic, a povýšil ponížených.

¹¹ Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

⁹ I řekl také k některým, kteříž v sebe doufali, že by spravedliví byli, jiných sobě za nic nevážíce, podobenství toto: ¹⁰ Dva muži vstupovali do chrámu, aby se modlili, jeden farizeus a druhý publikán. ¹¹ Farizeus stoje soukromí, takto se modlil: Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci, aneb jako i tento publikán. ¹² Postím se dvakrát do téhodne, desátky dávám ze všech věcí, kterýmiž vládnu. ¹³ Publikán pak zdaleka stoje, nechtěl ani očí k nebi pozdvihnouti, ale bil se v prsy své, řka: Bože, buď milostiv mně hříšnému. ¹⁴ Pravímť vám: Odšel tento, ospravedlněn jsa, do domu svého, a ne onen. Nebo každý, kdož se povyšuje, bude ponížen; a kdož se ponižuje, bude povýšen.

⁶ Nýbrž hojnější dává milost. Nebo dí: Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.

⁵ Podobně i mládenci, buďte poddáni starším. A všickni poddanost jedni druhým ukazujte, pokorou vnitř se ozdobte. Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.

²⁶ I řekl Hospodin: Jestliže naleznu v Sodomě, v městě tom, padesáte spravedlivých, odpustím všemu tomu místu pro ně. ²⁷ A odpovídaje Abraham, řekl: Aj, nyní chtěl bych mluviti ku Pánu svému, ačkoli jsem prach a popel. ²⁸ Co pak, nedostane-li se ku padesáti spravedlivým pěti, zdali zkazíš pro těch pět všecko město? I řekl: Nezahladím, jestliže najdu tam čtyřidceti pět. ²⁹ Opět mluvil Abraham a řekl: Snad nalezeno bude tam čtyřidceti? A odpověděl: Neučiním pro těch čtyřidceti. ³⁰ I řekl Abraham: Prosím, nechť se nehněvá Pán můj, že mluviti budu: Snad se jich nalezne tam třidceti? Odpověděl: Neučiním, jestliže naleznu tam třidceti. ³¹ A opět řekl: Aj, nyní počal jsem mluviti ku Pánu svému: Snad se nalezne tam dvadceti? Odpověděl: Nezahladím i pro těch dvadceti. ³² Řekl ještě: Prosím, ať se nehněvá Pán můj, jestliže jednou ještě mluviti budu: Snad se jich najde tam deset? Odpověděl: Nezahladím i pro těch deset.

⁷ Stalo se pak, když odmluvil Hospodin slova ta k Jobovi, že řekl Hospodin Elifazovi Temanskému: Rozpálil se hněv můj proti tobě, a proti dvěma přátelům tvým, proto že jste nemluvili o mně toho, což pravého jest, tak jako služebník můj Job. ⁸ Protož nyní vezměte sobě sedm volků, a sedm skopců, a jděte k služebníku mému Jobovi, abyste dali obětovati obět za sebe, a služebník můj Job, aby se modlil za vás. Nebo jistě oblíčej jeho přijmu, abych neučinil s vámi podlé bláznovství vašeho; nebo nemluvili jste toho, což pravého jest, o mně, tak jako služebník můj Job.

²⁰ Kterýž vyvedl mne na prostranno, vytrhl mne, nebo mne sobě oblíbil.

⁴ Ten, kdož jest rukou nevinných, a srdce čistého, kdož neobrací duše své k marnosti, a nepřisahá lstivě.

¹⁵ Protož, když rozprostíráte ruce vaše, skrývám oči své před vámi, a když množíte modlitbu, neslyším; ruce vaše krve plné jsou.

¹² A vzdělají od tebe zplození pustiny starodávní; základy od národu do pronárodu vyzdvihneš. I slouti budeš vzdělavatel zbořeniny, a napravovatel stezek k bydlení.

¹ Zběhejte ulice Jeruzalémské, pohleďte nyní, a zvězte, a hledejte v ulicích jeho, naleznete-li muže, jest-li kdo, ješto by činil soud, a vyhledával toho, což pravého jest, a odpustím jemu.

⁹ A protož nyní kořtež se tváři Boha silného, aby nám milost učinil. Ale když to z rukou vašich jest, přijme-liž kterého z vás oblíčej? praví Hospodin zástupů.

¹⁹ Tedy přistoupivše učedlníci k Ježíšovi soukromí, řekli jemu: Proč jsme my ho nemohli vyvrci? ²⁰ Řekl jim Ježíš: Pro nevěru vaši. Amen zajisté pravím vám: Budete-li míti víru, jako jest zrno horčičné, díte hoře této: Jdi odsud tam, a půjde, a nebudeť vám nic nemožného.

¹⁵ Tedy odpověděv duch zlý, řekl: Ježíše znám, a o Pavlovi vím, ale vy kdo jste? ¹⁶ A obořiv se na ně člověk ten, v kterémž byl duch zlý, a opanovav je, zmocnil se jich, takže nazí a zranění vyběhli z domu toho.

²⁴ Řka: Neboj se, Pavle, před císařem máš státi, a aj, dalť jest tobě Bůh všecky, kteříž se plaví s tebou.

⁸ Protož chtěl bych, aby se modlili muži na všelikém místě, pozdvihujíce čistých rukou, bez hněvu a bez roztržitosti.

¹⁵ A modlitba víry uzdraví neduživého, a pozdvihneť ho Pán; a jestliže jest co prohřešil, budeť jemu odpuštěno. ¹⁶ Vyznávejtež se pak jedni druhým z hříchů svých, a modlte se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli. Mnohoť zajisté může modlitba spravedlivého opravdová.